Doneste mi absinth a kilo mandarinek

Když občas vidíte v metru anděly, je to v pohodě. Když se ztrácíte ve svých vizích a přecházíte přitom silnice na červenou, může to vypadat cool. Když občas nezvládáte zvednout telefon nebo jít mezi lidi, dá se s tím pracovat. Když ale sedm dní nespíte, nedokážete jíst či vstát z postele a ze stěn fyzicky vystupují přízraky, které na Vás celé hodiny řvou ta nejstrašnější obvinění je to dost blbý. Obzvlášť když se to děje s odmlkami 15 let. 

V odborných kecech se dlouhodobý stav, projevující se těmito a dalšími znaky označuje jako schizotypní porucha osobnosti. Je to vlastně hraniční stav mezi "normalitou" a schizofrenií. Na rozdíl od ní si uvědomujete, že ty přízraky nejsou tak úplně skutečné resp. si uvědomujete, že je jiní nevidí. Někdy si říkám, že by bylo snazší úplně přejít na druhou stranu. 

(Budova Centra krizové intervence v areálu psychiatrické léčebny Bohnice)

Předběžná diagnóza F20 a malá pocta Oscaru Wildovi

Věděl jsem, že po čtyřech dnech mánie během níž jsem se nezastavil a nepožil ani kapku toho hnusu, který si říká nealko, přijde kruté vystřízlivění, ale několikadenní sila těch halucinací mě stejně překvapila. Po patnácti letech to v neděli večer balím a plížím se tramvají směr Centrum krizové intervence (CKI) v Bohnicích s tím, že si nechám předepsat nějaký pilule štěstí. Vždy jsem se antidepresivům vyhýbal. Přišlo mi to jako trapná obezlička po níž se tak akorát tloustne. 

Bohnice jsou taky pěkně hnusná čtvrť, ale areál psychiatrické léčebny je v zimním večeru mrazivě temný a krásný. CKI je ukrytá mezi pavilony a já se před sestrou třesu, jak osika. Cítím se jak Dorian Gray v posledním tažení. Službu má jen nějaký psycholog a ten mi místo očekávaného neuronu navrhuje zůstat 14 dní na pozorování v jednom pavilonu. Odmítám to, tak v piči zase nejsem. Nakonec kývnu na sedmidenní pobyt na CKI ze kterého můžu kdykoliv odejít. Do telefonu diktuje předběžnou diagnózu F20. A google říká ... lalala ... Schizofrenie. Bomba. 

(Dorian Gray by mohl být až na tu otevřenou hubu hezkým příkladem rozvinuté schizotypní poruchy osobnosti) 

Tikající hodiny a porouchané holčičky

Na otočku si jedu ještě na Anděl pro parfém a další nezbytnosti. Na CKI jsou dva pokoje po čtyřech lidech. Jeden pro ženy, jeden pro muže. Ti jsou většinou lifrováni do pavilonů nebo posíláni domů s neurolem, takže mám pokoj sám pro sebe. Nemůžu usnout, nepomáhá ani prášek na spaní, který vyptám od sestry. Poslouchám její melodický hlas, kterým mluví s volajícími na krizovou linku. Opilí gambleři, hroutící se holčičky, vyšumělé matky. Její klidný hlas tiší bouři. Nespal jsem už sedm dní. 

V osm ráno je snídaně. Rohlíky, máslo, džem. Celou noc tikaly v mém pokoji hodiny. Nesnáším ten zvuk. Nikde je ale nevidím. Seznamuji se s holkama. Jsou milé 25 letá B. je éterická bytost, drobná černovláska, která pořád poslouchá něco v sluchátkách. Líbí se mi. Propadá záchvatům hysterie a agresivity. Tam venku. Je tu už sedmý den, déle tu být nemůže, přechází na pavilon. 31 A. má tři děti, deprese a hraje si s panenkami. 32 leté P. zemřel před časem manžel a ona zůstala s malým dítětem sama. Před třemi měsíci přestala brát lexaurin a teď je tu.

(Půl deváté a už po snídani. Něco takového jsem v roce 2013 zažil jen v Bohnicích. Denní pokoj, nalevo pokoj pro ženy, napravo pokoj pro muže)

Depresanti a hovna z reklamek

Přestože režim v CKI je narozdíl od pavilonu volný a kdokoliv může jít když chce do města nějaká pravidla tu jsou. Od devíti je ranní komunita. Účastní se jí ubytovaní a pár lidí co jsou už venku a mají to jako navazující psychoterapii. Na komunitě každý řekne, jak se má a jak spal. Pak je patnáctiminutová relaxační meditace a hodinová skupina, kde se probírá ledacos. Většinou depresanti. Občas se někomu otevře třináctá komnata. Nikdy se do téhle hry nenechám zatáhnout. 

Člověk tady ale aspoň vidí, jak vypadají skutečné deprese. Nikdo je tu neskrývá. Občas někomu vyšlehne z obličeje prázdnota vyčerpaného zvířete. Trpí jimi měsíce. V kuse. Žádní lezdoprdele manažeři či k uzoufání stejní šášulové z reklamek zahánějící občasnou připosranost z pohledu do zrcadla lexaurinem. Všechna tahle hovna bez názoru. Ne, lidi co jsou tady už nemají kde brát. Totální vyprahlost.

(Denní řád CKI: Dají se domluvit výjimky)

Démoni, andělé a odpolední chvilka poezie

Místo relaxace mám sezení s psychiatrem. Vykládám mu o nepřetržitém sledu myšlenek, které nejde zachytit, panice, hrůze, mánii, andělech, démonech, LSD a ukřižovaném. Mluvím vcelku racionálně, ale jsem grogy. Předepisuje mi zatím nejmenší dávku Risperdalu. Na obědě jsem klidný, ale mé tělo kolabuje. Třese se mi ruka, tak že musím jíst polévku levačkou. P. se mě ptá jestli z nich nejsem moc nervózní. Je milá. B. odchází na pavilon a A. ji objímá, jak kdyby byla její dcerou. B. nemá dotyky ráda, ale nechá se.

Odpoledne sedím na pokoji. V hlavě mi vznikají a zanikají galaxie. Nejsem schopný ty myšlenky stíhat. Pořád tikají ty otravné hodiny, které nikde nevidím. Začínám přemýšlet jestli není v pokoji nějaké sledovací zařízení. Leze mi to na nervy. Ale jinak je mi vlastně dobře. Můžu psát a neřešit takové otravné hlouposti jako jsou porady, vydělávání peněz či přemýšlení nad tím komu momentálně leze mé okolí do zadku. Píšu a motají se mi řádky. Ruka nestíhá, mozek triumfuje. Kdybych měl před sebou Rudé moře, překročím ho.. 

Doneste mi absinth a litr mandarinek 

Úplně mi dochází 

uzavřený na pokoji 

krvácí ticho 

uvnitř zvony 

nebo jen šílený 

jestli jsem slabý 

Kdybych byl venku

drink nebo dva 

kilo mandarinek 

vcelku 

vloupat se pryč 

nebo tak 

(V takovém prostředí se tvoří samo. Mužský pokoj v CKI)

Problémy feťáků s tělocvikem

Zlepšuje mi to náladu. Ve čtyři bývá skupinovka pro ubytované. Jen pár minut. Je to lepší než velká skupinovka. Jako jedináček vyrůstající jen s matkou pak kecám na pokoji s P. Pořád se ještě se smrtí manžela nevyrovnala a jediné co chce je dobře vychovat to dítě. Je silná, inteligentní a zvládne to. Ví pro koho jsem psal a tak jsem rád, že se se mnou baví. I já si už totiž zjistil, kdo je a kdo byl její muž. Návštěvy na pokoji jsou zakázány, ale sestra je milá.

Před večeří která je v šest se přidává A. Líbí se mi. Je takový přirozený člověk. Má s nějakým bývalým pankerem tři děti a dlouho žili v baráku bez elektřiny a pitné vody. Teď už bydlí v novém, ale hodně ji to vyčerpalo. Pomáhá ji zemitý humor a hledění na svět bez sebelítosti. Po večeři jedeme do obchodního centra koupit dárky pro děti. Držíme se s P. u A. jak dva ocásci. Vyplašení. A. se mi snaží naznačit ať s nimi nejedu a jdu jen do Lidlu. Ta panika a dezorientace je na mě pořád vidět. Hrdinný reportér, statečný žurnalista, slavný běžec s býky. 

Vracíme se obtěžkáni dárky. Blázni s kreditkami holt vyrazili na nákupy. Čím blíž jsme našemu současnému bydlišti, zlaté mříži, v níž jsou na sebe všichni hodní, tím líp se nám dýchá. A. která tu dřív pracovala nám vypráví historky. "Nejhorší je to na odvykačce. Čas od času, když zapomeneš, aby ti udělali dřep, tak se ti pak otrávěj." To jako vážně?" "No jo, oni si to schovávaj." "A to jako vypadne?" "Jo no, zkus udělat dřep s něčím v zadku." 

(Zaběhat si v Pamploně s býky a flirtovat s místními jeptiškami je někdy jednodušší než si jít koupit rohlík s máslem do Billy)

V deset mi sestra donáší Risperdal. A. se na mě podivně kouká. Ví na co se ty prášky používají. Tluče mi po něm srdce, spouští se mi krev a špatně se mi dejchá. Špatnej začátek. 

Jehňátka a štěňátka

Ráno jsem otrávenej. Neslyším šumy v hlavě. Ten posraný Risperdal mi blokuje myšlení. Racionalita triumfuje. Psychiatrovi sděluji, že ty 2 mg jsou dostatečná dávka a obvyklých 4-6 mg není potřeba. Žít život s anděly a skončit v pekle nebo žít život bez andělů. To je oč tu běží. Jsem rozhodnutý ty prášky brát jen nárazově. Taky oznamuji, že se cítím dostatečně silný, abych zítra odešel.

Nejsem si tím ale jistý. P. která chtěla dnes odejít si to na skupinovce rozmýšlí a půjde až zítra. Jsem za to rád. Na relaxaci ležíme na zemi a máme meditovat za zvuků hlasu z magnetofonu. Ve chvíli, kdy se mě snaží přesvědčit, abych přežvykoval jak jehňátko vyprsknu po několika týdnech smíchy. Tohle fakt nedám. Ale co, smích nejlepší lékař. V čekárně je pořád plno. 

A další zhroucená holka. Hezká špinavá blondýnka. Takový ten typ náctiletejch hipsterek, co to nezvládly. Přivedla ji máma. Chudák holka se hroutí v křesle. Vedle sedí postarší zděšená dvojce. To, že je čekárna nových příchozích mezi pokojem pro muže, denní místností, pokojem pro ženy a kuchyňkou není zrovna nejšťastnější. Prohlíží si mě. Mám sto chutí na ně ze srandy zaštěkat. Holku odvádí do pavilonu na 2-3 měsíce. Na odvykačku. Je těhotná. 

(Pohled z mužského pokoje do čekárny. Je fajn vyjít ze dveří v teplácích a když vidíte vyjukaného čekajícího depresanta, přátelsky na něj zaštěkat)

Těhotná A., zamilovaná Nazi-Madchen a rehabilitace Narcise

Těhotná je nejspíš i A. Má 8 dní zpoždění. Zítra ráno si jde pro test. Večer kecám s P. Zítra jde definitivně domů za dítětem. Ptá se mě jestli vím, kdo byl její manžel. Je mi to líto. Doufám, že si najde někoho dobrého. Zaslouží si to. Pak sedíme všichni tři v denní místnosti. P. dovezli její přátelé skvělou večeři, takže se s námi dělí. Na pokoj jim dávají novou holku. 30 letou L. Přivezl jí její 120 kilový svalnatý týpek. L. má několik měsíců středně těžké deprese. 

Vrcholem večera je týpek, který si k nám sedá a popisuje trable se sedmnáctiletou nevlastní dcerou, kterou přivezl a doufá, že si ji tu nechají. Chodí s osmnáctiletým náckem a vyhrožuje, že s ním uteče. Týpek se vykecává a je odporný. Shodujeme se, že na psychiatrii patří spíš on. Na noc si beru Risperdal a po x dnech se propadnu do snů. Ještě před tím, ale cítím jak se mí věrní snaží probojovat z okovů. To je povzbuzující.

A. ráno vychází z toalety a já jí gratuluji. Je těhotná. Počtvrté. Na ranní skupinovce říkám psychiatrovi, že si ještě potřebuji zvyknout na prášky a půjdu až zítra. Při včerejší procházce areálem jsem byl strašně dezorientovaný. Psychiatr mi pak na konzultaci sděluje, že nemám schizofrenii, ale schizotypní poruchu osobnosti. Taky mi sděluje, že nejsem narcista. Ostatně ani Narcis nebyl narcistou, tak jak je běžně vnímán. 

Nepřeceňoval sám sebe ani to bezvýhradně nevyžadoval po svém okolí. Pouze před ním občas utíkal. Je ostudné, že žádný psychiatr či básník ještě jeho jméno nerehabilitoval. Narcis nebyl narcista. Byl schizotypní osobnost. Je to vlastně skvělý mýtus o tom, že autentická odlišnost se nevyplácí. Pokud není socializována do neškodné podoby šamanství či transsexuálů u indiánských kmenů či veřejného šňupání kokainu u užitečných idiotů systému dnes. 

(Z hlediska kariéry se být Narcisem nevyplácí, ale být narcistou ano)

Diagnóza F21: Schizotypová porucha osobnosti 

Odpoledne hledám, co to ta schizotypová či schizotypní porucha osobnosti je, ale informací je pomálu. Takže to zase musím napsat já (Proč vždycky já, musím být ten statečný, heh...). Přitom to není zase až tak vzácný stav. Týká se v různé intenzitě cca 3 procent populace, což je přibližně stejný podíl jaký zastupuje heterosexuální orientace v redakci nejmenovaného bulvárního deníku. Nutno říci, že se jedná o trvalý stav, který se projevuje s různou intenzitou. V některých případech může dojít k přechodu do čisté schizofrenie.

Nejčastějším projevem u mě je myšlenková smršť. Když jdu po ulici a něco mě zaujme, štít domu, nějaká situace, myšlenka, cokoliv, propadnu se najednou do příběhů a okolí přestane existovat. Najednou se ocitneš v jiné části města (nebo v jiném státě) o desítku příběhů dál a nevíš kde jseš. Ani místo ani příběh. To se mi děje skoro pořád. Výhodou je, že tě napadají úžasné vize, nevýhodou že nejsi většinu z nich schopen realizovat. Těch impulzů je zkrátka moc a ty starší i když si je poznamenám, mě přestávají bavit. 

Asi největším nebezpečím na tomto stádiu je dezorientace. Takže občas zaplatíte o pár korun víc nebo přecházíte neúmyslně na červenou a podobné podružnosti. Horším stádiem je nervozita, která předchází panice. V tomto stádiu člověk přechází z místa na místo, tříminutové čekání na metro je peklem. Většinou z tohoto utíkám k sobě, protože se člověk může stát v obraně lacině vulgárním. Nejsilnější jsou halucinace ať už hlasové či vizuální. Přichází v době nejvyšší únavy. V posledních letech jen o samotě. I když si uvědomuji nebo záhy uvědomím jejich běžnou nereálnost dovedou být dostatečně přesvědčivé. 

Těch projevů je mnohem víc, ale dá se se všemi pracovat. Jde jenom o to poznat sám sebe a přijmout se. Psychologický kecy, ale lepší než žrát prášky. Předepisuje se Risperdal, kterým se ve větších dávkách léčí schizofrenie či maniodepresivní porucha, ale dá se bez prášků obejít a brát je spíš jako občasnou výpomoc. Ostatně svět bez toho, že občas člověk vidí anděly by nebyl ani zdaleka tak krásný a i ty přízraky tě upozorňuji, že je něco špatně. 

Vchod do terapeutické části CKI (Kancelář psychiatra, místnost pro komunitní terapii)

Příběh L. a herečky

Loučím se s P. Je nalíčená, upravená, silná. Vypadá úžasně. Bude se mi po ní stýskat. A. čeká na definitivní potvrzení těhotenství lékařským testem. Ptám se jí jestli by jí nemrzelo, kdyby teď zjistila, že to byl planý poplach. Říká, že mrzelo. Svým způsobem jejím dětem závidím, je to skvělá ženská. S L. jdeme na cígo. Ptá se mě jestli si myslím, že je cvok. Není. Jen je hodně unavená. 

Žije v Říčanech, její manžel hodně zbohatl, je vlastně taková zelená vdova akorát, že ještě občas pracuje při transplantaci vlasů. Bojí se antidepresiv, kecáme o alternativní léčbě, ale bojím se že v jejím stavu se bez antidepresiv neobejde. Je šíleně vyprahlá a má strach, že si její muž myslí, že až se za sedm dní vrátí tak bude úplně vyléčená. Nebude. Snad to zvládne. Na škole tady byla na stáži. 

"Dovezli sem N. Tu herečku, ona byla velká alkoholička. Třepala se a prosila o diazepam. Otírala jsem její zpocené tělo a měřila jí tlak. Uvažovala jsem, že sem půjdu dělat. Chtěla jsem se tenkrát starat o lidi. A teď se starají oni o mě." Tak to už jsou tu dva lidi, kteří tady pracovali a já, který sem všechny posílal. Ta hranice může být tenčí než se zdá.

(Pohled z denního pokoje do areálu)

Jak vše zase dobře dopadlo

Večer sedíme u televize a jíme zásoby L. Já i A. se už vnitřně připravujeme na zítřejší odchod. Na ranní komunitu už nejdu. Ještě chvíli pokecám s psychiatrem, nad nabídkou psychoterapie se pousměji, což jej nepřekvapuje, beru prášky do zásoby a mířím vzhůru světlým zítřkům. Měj se krásně A. Večer jdu na festival performance do Meetu a fascinovaně pozoruji instalaci Adriena Girose v Kostce. Neskutečné. 

(Zvuková instalace Adriena Girose na téma Dona Giovanniho a Mozartova pramenu vlasů. Trochu schizotypní, ale naprosto geniální)

Do rána pak sedím na baru a dívám se na třepoucí se ruce závislých gamblerů. V šest jdu domů a do odpoledne poslouchám smyčku poslední scény z Last Mohycans. V hlavě mi vznikají a zanikají galaxie. Jsem vyléčený. (15-19.12.2013)