Týden v cele: Z plzeňský
fízlárny do kláštera bosých karmelitánů
Jíž dlouho domluvený 5denní pobyt v cele slánského klášteřa řádu bosých karmelitánů, mi nečekaně pár dní před nástupem zpestřil pobyt na plzeňské fízlárně v rámci evangelizace plzně. Cesty Páně jsou skutečně nevyzpytatelné.
plzeň 5.11.2017
Jak už to u nás šlechetných slávistů bývá, vyrážíme čas od
času přinášet radostnou zvěst o tom, že nad Edenem vyšla
hvězda i do zaostalých venkovských končin.
V neděli 5.11 tak přijíždíme do malé obce jménem plzeň, jež se
nachází na cestě mezi Prahou a Mnichovem. Vydáváme se evangelizovat místní
směrem na náves, kde již čekají naši věrní následovníci v helmách, kteří
nás posléze doprovází k místnímu cirkusu, který je proslavený zejména
neskutečnými lety akrobata Krbelčíka, či jakže se to jmenuje.
Jelikož se začíná smrákat a naši věrní následovníci, kterých
se sešlo na tři sta, musí mít v jejich brnění žízeň, daruje jim údajně nejeden
slávista svůj kelímek s pivem a cesta je jim prý osvěcována světlicemi.
Následovníkům se představení natolik líbí, že si několik slávistů náhodně vytahuje
a na oplátku je povozí v autíčku a seznámí se zázemím místní fízlárny.
Jeden z nejhorlivějších
maskovaných následovníků převáženým slávistům dokonce zprostředkovává kulturní zážitek,
když mu při převozu začne z mobilu hrát vyzvánění „Bílá liga, je bílá síla.“
To jsme se ale společně všichni nasmáli. Nakonec nás z fízlárny doprovodí do
cirkusu, kde zrovna Tribuna Sever předvádí představení, na které místní sedláci koukají s otevřenou
pusou. Prý se hrál i nějaký fotbalový zápas.
 |
Slaný 8-12.11.2017
Ve středu ráno se pak přesouvám do Kláštera bosých
karmelitánů ve Slaném. Pětidenní pobyt zde je velmi osvěžující. Již v tom,
že šest zdejších bratrů a jeden uchazeč ve zkušební době zde jedí jako soustředění
lidé vychutnávající každé sousto a ne jako hltavá zvířata s hlavou plných
obav kolik stupidních emailů jsem neřešil a kolik jich asi během těch deseti
minut dojde.
Den začíná v 6 ráno v kapli, která je přímo v klášteře
ranními modlitbami a předčítáním (cca. 20 minut), následuje hodina společného
rozjímání v tichu, během něhož vyjde slunce, což dává skvělý efekt. Po
patnáctiminutovém zpěvu nešpor, se přesouváme do jídelny, kde se podává
snídaně. Jídle je dost, aby se každý najedl a zároveň se nepřejedl. Každý si
bere podle svých potřeb s ohledem, aby zbylo na ostatní.
Následuje čtyřhodinový pobyt v cele (někteří bratři je
tráví prací), kde během svého pobytu přečtu Hermeneutiku mystéria: Struktury
myšlení v dogmatické teologii a pár věcí od sv. Terezie, zakladatelky řádu
bosých karmelitánek. Krom četby se věnuji cvičení v pokoře, klikům, abych
natrhl prdel jednomu pseudolezci, s nímž chodím na stěnu, odpočinku a
procházkám po klášterní zahradě, na které i nyní v pokročilém listopadu
stále rostou maliny.
V 12:15 je v kapli společná modlitba (nahlas se modlí a
zpívají bratři, já a posléze ještě jeden z veřejnosti podle pokynů
většinou jen marně listujeme breviářem). Příjemně vyhládlý pak jdeme k obědu.
Jí se v tichu, ale přesto je tam lepší a živější atmosféra než v hlučných
poledních stravovnách. Musím přiznat, že mě to okouzlilo a jen stěží si zvykám
představě, že bych se měl vrátit k čekání na stůl v nějaké restauraci,
rychlonaházení do sebe jídla při probírání pracovních trivialit a vrácení se
zpět k počítači k čumění na porno či nedejbože práci.
Následují čtyři hodiny přemítání na cele, po nich krátká mše, již v týdnu
navštěvuje jen pár lidí, ale o to intimnější má atmosféru, pak další
čtvrthodinka modliteb v kapli a hodina společného rozjímání v tichu. Zrovna
když člověku začíná kručet v břiše, přichází večeře. Po ní občas pár slov,
pohlazení klášterního kocoura Louise, pak jdu většinou k sobě na celu a po
sprše a po pár minutách čtení jdu většinou unavený spát. Člověk není na tolik
prostoru ke skutečně svobodnému přemýšlení vůbec zvyklý.
V neděli po dopolední mši, na které je plno dětí, které
si hrají a na které panuje uvolněná vřelá atmosféra (jaký to rozdíl od mých
dětských vzpomínek, kdy mše byla svázána přísnými pohledy a často formálními
přednesy modliteb) odjíždím zpět do Prahy. Přesněji řečeno utíkám. Být zde
ještě pár dní, pravděpodobně bych šel se skloněnou hlavou poprvé ve svém životě
upřímně ke zpovědi. A to si tvrďák, jako já, přeci nemůže dovolit, že.
Co říci na závěr:
- Místní mniši jsou skvělí. Často sice recitují či zpívají
žalmy ze starého zákona, ale vždy novozákonním způsobem. Na nikoho nenaléhají,
každý z nich je jiný a přitom je spojuje něco, co tak úplně nechápu. Ale trochu jo.
- Zvyk společného rozjímání v tichu, bych zavedl jako
předmět na školy. Po pár takových sezeních se výrazně oslabuje tendence přemýšlet
nad tím, jak při tom vypadám, co si o mě asi myslí, či naopak přemýšlení o tom,
jak vypadá ten a ten. Poslední dny mě vyrušilo už jen, když někdo zakašlal.
Doufal, jsem, že není nemocný.
- O jídle jsem již mluvil. Pravda je, že většinou jíme spíš
jako prasata, než jako lidé
Bylo to fajn
