Týden v cele: Z plzeňský fízlárny do kláštera bosých karmelitánů

Jíž dlouho domluvený 5denní pobyt v cele slánského klášteřa řádu bosých karmelitánů, mi nečekaně pár dní před nástupem zpestřil pobyt na plzeňské fízlárně v rámci evangelizace plzně. Cesty Páně jsou skutečně nevyzpytatelné.

plzeň 5.11.2017

Jak už to u nás šlechetných slávistů bývá, vyrážíme čas od času přinášet radostnou zvěst o tom, že nad Edenem vyšla hvězda i do zaostalých venkovských končin.

V neděli 5.11 tak přijíždíme do malé obce jménem plzeň, jež se nachází na cestě mezi Prahou a Mnichovem. Vydáváme se evangelizovat místní směrem na náves, kde již čekají naši věrní následovníci v helmách, kteří nás posléze doprovází k místnímu cirkusu, který je proslavený zejména neskutečnými lety akrobata Krbelčíka, či jakže se to jmenuje.

Jelikož se začíná smrákat a naši věrní následovníci, kterých se sešlo na tři sta, musí mít v jejich brnění žízeň, daruje jim údajně nejeden slávista svůj kelímek s pivem a cesta je jim prý osvěcována světlicemi. Následovníkům se představení natolik líbí, že si několik slávistů náhodně vytahuje a na oplátku je povozí v autíčku a seznámí se zázemím místní fízlárny.

Jeden z nejhorlivějších maskovaných následovníků převáženým slávistům dokonce zprostředkovává kulturní zážitek, když mu při převozu začne z mobilu hrát vyzvánění „Bílá liga, je bílá síla.“ To jsme se ale společně všichni nasmáli. Nakonec nás z fízlárny doprovodí do cirkusu, kde zrovna Tribuna Sever předvádí představení, na které místní sedláci koukají s otevřenou pusou. Prý se hrál i nějaký fotbalový zápas.

Slaný 8-12.11.2017

Ve středu ráno se pak přesouvám do Kláštera bosých karmelitánů ve Slaném. Pětidenní pobyt zde je velmi osvěžující. Již v tom, že šest zdejších bratrů a jeden uchazeč ve zkušební době zde jedí jako soustředění lidé vychutnávající každé sousto a ne jako hltavá zvířata s hlavou plných obav kolik stupidních emailů jsem neřešil a kolik jich asi během těch deseti minut dojde.

Den začíná v 6 ráno v kapli, která je přímo v klášteře ranními modlitbami a předčítáním (cca. 20 minut), následuje hodina společného rozjímání v tichu, během něhož vyjde slunce, což dává skvělý efekt. Po patnáctiminutovém zpěvu nešpor, se přesouváme do jídelny, kde se podává snídaně. Jídle je dost, aby se každý najedl a zároveň se nepřejedl. Každý si bere podle svých potřeb s ohledem, aby zbylo na ostatní.

Následuje čtyřhodinový pobyt v cele (někteří bratři je tráví prací), kde během svého pobytu přečtu Hermeneutiku mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii a pár věcí od sv. Terezie, zakladatelky řádu bosých karmelitánek. Krom četby se věnuji cvičení v pokoře, klikům, abych natrhl prdel jednomu pseudolezci, s nímž chodím na stěnu, odpočinku a procházkám po klášterní zahradě, na které i nyní v pokročilém listopadu stále rostou maliny.

V 12:15 je v kapli společná modlitba (nahlas se modlí a zpívají bratři, já a posléze ještě jeden z veřejnosti podle pokynů většinou jen marně listujeme breviářem). Příjemně vyhládlý pak jdeme k obědu. Jí se v tichu, ale přesto je tam lepší a živější atmosféra než v hlučných poledních stravovnách. Musím přiznat, že mě to okouzlilo a jen stěží si zvykám představě, že bych se měl vrátit k čekání na stůl v nějaké restauraci, rychlonaházení do sebe jídla při probírání pracovních trivialit a vrácení se zpět k počítači k čumění na porno či nedejbože práci.

Následují čtyři hodiny přemítání na cele, po nich krátká mše, již v týdnu navštěvuje jen pár lidí, ale o to intimnější má atmosféru, pak další čtvrthodinka modliteb v kapli a hodina společného rozjímání v tichu. Zrovna když člověku začíná kručet v břiše, přichází večeře. Po ní občas pár slov, pohlazení klášterního kocoura Louise, pak jdu většinou k sobě na celu a po sprše a po pár minutách čtení jdu většinou unavený spát. Člověk není na tolik prostoru ke skutečně svobodnému přemýšlení vůbec zvyklý.

V neděli po dopolední mši, na které je plno dětí, které si hrají a na které panuje uvolněná vřelá atmosféra (jaký to rozdíl od mých dětských vzpomínek, kdy mše byla svázána přísnými pohledy a často formálními přednesy modliteb) odjíždím zpět do Prahy. Přesněji řečeno utíkám. Být zde ještě pár dní, pravděpodobně bych šel se skloněnou hlavou poprvé ve svém životě upřímně ke zpovědi. A to si tvrďák, jako já, přeci nemůže dovolit, že.

Co říci na závěr:

- Místní mniši jsou skvělí. Často sice recitují či zpívají žalmy ze starého zákona, ale vždy novozákonním způsobem. Na nikoho nenaléhají, každý z nich je jiný a přitom je spojuje něco, co tak úplně nechápu.  Ale trochu jo.

- Zvyk společného rozjímání v tichu, bych zavedl jako předmět na školy. Po pár takových sezeních se výrazně oslabuje tendence přemýšlet nad tím, jak při tom vypadám, co si o mě asi myslí, či naopak přemýšlení o tom, jak vypadá ten a ten. Poslední dny mě vyrušilo už jen, když někdo zakašlal. Doufal, jsem, že není nemocný.

- O jídle jsem již mluvil. Pravda je, že většinou jíme spíš jako prasata, než jako lidé

Bylo to fajn

#lafatajecurak