Týden v cele: Z plzeňský fízlárny do kláštera bosých karmelitánů

Jíž dlouho domluvený 5denní pobyt v cele slánského klášteřa řádu bosých karmelitánů, mi nečekaně pár dní před nástupem zpestřil pobyt na plzeňské fízlárně v rámci evangelizace plzně. Cesty Páně jsou skutečně nevyzpytatelné.

plzeň 5.11.2017

Jak už to u nás šlechetných slávistů bývá, vyrážíme čas od času přinášet radostnou zvěst o tom, že nad Edenem vyšla hvězda i do zaostalých venkovských končin.

V neděli 5.11 tak přijíždíme do malé obce jménem plzeň, jež se nachází na cestě mezi Prahou a Mnichovem. Vydáváme se evangelizovat místní směrem na náves, kde již čekají naši věrní následovníci v helmách, kteří nás posléze doprovází k místnímu cirkusu, který je proslavený zejména neskutečnými lety akrobata Krbelčíka, či jakže se to jmenuje.

Jelikož se začíná smrákat a naši věrní následovníci, kterých se sešlo na tři sta, musí mít v jejich brnění žízeň, daruje jim údajně nejeden slávista svůj kelímek s pivem a cesta je jim prý osvěcována světlicemi. Následovníkům se představení natolik líbí, že si několik slávistů náhodně vytahuje a na oplátku je povozí v autíčku a seznámí se zázemím místní fízlárny.

Jeden z nejhorlivějších maskovaných následovníků převáženým slávistům dokonce zprostředkovává kulturní zážitek, když mu při převozu začne z mobilu hrát vyzvánění „Bílá liga, je bílá síla.“ To jsme se ale společně všichni nasmáli. Nakonec nás z fízlárny doprovodí do cirkusu, kde zrovna Tribuna Sever předvádí představení, na které místní sedláci koukají s otevřenou pusou. Prý se hrál i nějaký fotbalový zápas.

Slaný 8-12.11.2017

Ve středu ráno se pak přesouvám do Kláštera bosých karmelitánů ve Slaném. Pětidenní pobyt zde je velmi osvěžující. Již v tom, že šest zdejších bratrů a jeden uchazeč ve zkušební době zde jedí jako soustředění lidé vychutnávající každé sousto a ne jako hltavá zvířata s hlavou plných obav kolik stupidních emailů jsem neřešil a kolik jich asi během těch deseti minut dojde.

Den začíná v 6 ráno v kapli, která je přímo v klášteře ranními modlitbami a předčítáním (cca. 20 minut), následuje hodina společného rozjímání v tichu, během něhož vyjde slunce, což dává skvělý efekt. Po patnáctiminutovém zpěvu nešpor, se přesouváme do jídelny, kde se podává snídaně. Jídle je dost, aby se každý najedl a zároveň se nepřejedl. Každý si bere podle svých potřeb s ohledem, aby zbylo na ostatní.

Následuje čtyřhodinový pobyt v cele (někteří bratři je tráví prací), kde během svého pobytu přečtu Hermeneutiku mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii a pár věcí od sv. Terezie, zakladatelky řádu bosých karmelitánek. Krom četby se věnuji cvičení v pokoře, klikům, abych natrhl prdel jednomu pseudolezci, s nímž chodím na stěnu, odpočinku a procházkám po klášterní zahradě, na které i nyní v pokročilém listopadu stále rostou maliny.

V 12:15 je v kapli společná modlitba (nahlas se modlí a zpívají bratři, já a posléze ještě jeden z veřejnosti podle pokynů většinou jen marně listujeme breviářem). Příjemně vyhládlý pak jdeme k obědu. Jí se v tichu, ale přesto je tam lepší a živější atmosféra než v hlučných poledních stravovnách. Musím přiznat, že mě to okouzlilo a jen stěží si zvykám představě, že bych se měl vrátit k čekání na stůl v nějaké restauraci, rychlonaházení do sebe jídla při probírání pracovních trivialit a vrácení se zpět k počítači k čumění na porno či nedejbože práci.

Následují čtyři hodiny přemítání na cele, po nich krátká mše, již v týdnu navštěvuje jen pár lidí, ale o to intimnější má atmosféru, pak další čtvrthodinka modliteb v kapli a hodina společného rozjímání v tichu. Zrovna když člověku začíná kručet v břiše, přichází večeře. Po ní občas pár slov, pohlazení klášterního kocoura Louise, pak jdu většinou k sobě na celu a po sprše a po pár minutách čtení jdu většinou unavený spát. Člověk není na tolik prostoru ke skutečně svobodnému přemýšlení vůbec zvyklý.

V neděli po dopolední mši, na které je plno dětí, které si hrají a na které panuje uvolněná vřelá atmosféra (jaký to rozdíl od mých dětských vzpomínek, kdy mše byla svázána přísnými pohledy a často formálními přednesy modliteb) odjíždím zpět do Prahy. Přesněji řečeno utíkám. Být zde ještě pár dní, pravděpodobně bych šel se skloněnou hlavou poprvé ve svém životě upřímně ke zpovědi. A to si tvrďák, jako já, přeci nemůže dovolit, že.

Co říci na závěr:

- Místní mniši jsou skvělí. Často sice recitují či zpívají žalmy ze starého zákona, ale vždy novozákonním způsobem. Na nikoho nenaléhají, každý z nich je jiný a přitom je spojuje něco, co tak úplně nechápu.  Ale trochu jo.

- Zvyk společného rozjímání v tichu, bych zavedl jako předmět na školy. Po pár takových sezeních se výrazně oslabuje tendence přemýšlet nad tím, jak při tom vypadám, co si o mě asi myslí, či naopak přemýšlení o tom, jak vypadá ten a ten. Poslední dny mě vyrušilo už jen, když někdo zakašlal. Doufal, jsem, že není nemocný.

- O jídle jsem již mluvil. Pravda je, že většinou jíme spíš jako prasata, než jako lidé

Bylo to fajn

#lafatajecurak

Jarní výšlap na Alpspitze, jaderní inženýři a noční klacek Ježíš

Co dělat o jarním víkendu, když si čerstvě pořídíte chatu, na které je větší než minimální množství práce? Zdrhnout do Alp, to dá přeci rozum. Plán: výšlap na nejvyšší horu německa Zugspitze (2 962 m) nebo ikonickou Alpspitze (2 628 m) podle počasí a stupně kocoviny.

Alpspitze v celé své kráse

Cesta nočním autobusem přes Mnichov do Garmisch-Partenkirchenu probíhá 2. června klidně zhruba do Plzně, kde dochází k vyhrocení sporu mezi jaderným inženýrem druhé generace a jeho sousedkou. Obohacovač Evropy je poněkud agresivní, přivolaná police však odmítá situaci řešit a řidiči autobusu z obav před obviněním z nedostatku kulturní tolerance nevylučují budoucího doktora medicíny z další přepravy, ale zajišťují mu vlastní dvojsedadlo. 

O pár hodin později se partička dalších architektů projíždí v Londýně autem po chodnících a následně bodá do lidí. Tohle strkání hlavy do písku povede dřív nebo později k tomu, že národy Evropy znovu prokáží, že k organizaci pogromů, bartolomějských nocí a holokaustu mají dlouhými staletími vypilovaný talent. Bohužel.

1.den

V Mnichově dávám jako obvykle na nádraží za Euro párek v rohlíku, který je jako obvykle naprosto hnusný. Některé věci se naštěstí nemění. Je to poslední teplé jídlo na dva dny. Z Garmishe vyrážím lukama směr Hammersbach a odtud stoupám podél dravé říčky k soutěsce údolím Hollental. Na rozdíl od letních měsíců je cesta prodírající se skalami a padajícími vodopádky téměř prázdná. 

cesta vodní soutěskou 

Nijak se však nekochám, přeci jen ze skal padá jen blbá voda. Ve 14:00 jsem u chaty ve výšce cca 1 400 metrů. Tady vlastně vše začíná. Chata stojí ve vstupu do magického zeleného údolí obklopeného skalními stěnami. Odtud lze pokračovat buď na Zugspitze nebo Alpspitze. Je jasné, že v tuto hodinu by bylo poněkud riskantní vyrazit na jeden z vrcholů, zároveň se mi nechce sedět v předražené horské chatě s namyšlenou obsluhou, tak vybaluji spacák u říčky v odlehlé části údolí, pozoruji ovce a čtu Hemmingwayovu Fiestu. Je to sice dobrý, ale stejně to jako většina jeho knih dospěje k nedokončenému závěru. Kolem desátý večer sním plechovku fazolí, lehám si a zdají se mi divný sny.

údolí ve výšce cca 1 400 metrů. V popředí Zugspitze (2962 m)

Výstup

Oproti minuloročnímu letnímu výšlapu na Zugspitze mě nebudí v brzkých ranních hodinách výkonné svítilny časných výprav na tento kopec. Již nad prvním ferratovým úsekem začíná dosud na jaro sněhové království, táhnoucí se až k o tisíc metrů výše položenému ledovci před závěrečnou stěnou. Snídám sardinky, z říčky doplňuji vodu a s poslední čokoládovou tyčinkou v kapse vyrážím po chvilce přemýšlení na Alpspitze. Míjím skupinku tří mladých Němců, kteří mííří tím samým směrem. Nasazuji dábelsky ostré tempo, takže mě opět předhání až v samotném závěru prvního ostrého stoupání. Jsou to předposlední lidé, kteří na této trase potkám. Jaký rozdíl oproti letní magistrále. Super. Zhruba na 1 900 metrech začíná skalami stoupání na hřeben. 

začátek stoupání na hřeben Alpspitze

Ferraty jsou lehké, na většině úseků se ani nejistím. Paradoxně horší jsou nejištěnné úseky, kde často leží led. Na jednom z těchto úseků mě přesprintuje typický alpský děda, který s přívětivým „servus“ mizí kosmickou rychlostí do výšin a vzápětí činí to samé i o několik minut vzdáleným mladým Němcům. Hřeben může být tak na 2 500 metrech. Stejně jako na Zugspitze krouží kolem této hranice krkavci či co to je za majestátně okouzlující černou havěť. Normálně by to k vrcholu byla sranda, vzhledem k ledu na cestě, se však raději zoufale šplhám přes skály. Můj postup je vydatně doprovázen mezinárodní slovanštinou: „Kurva, do piči, jebat na to, co to je.“ Horolezecká špička, vole.

Stoupání na Alpspitze je jednoduché, na jaro ho komplikují jen zbytky ledu

Vzhledem k únavě se tak trochu motám, pode mnou nádherné výhledy (Alpspitze je v tomto ohledu mnohem lepší než Zugspitze) a hlubiny. Pozoruji, že druhou trasou od lanovky též někdo stoupá. Jinak ale celkem prázdno. Na vrcholu jsem cca ve 14:30 po 6 hodinách. Jsem tu sám, výhledy jsou parádní, cítím se skvěle a směji se krkavci, který mě pozoruje z kamenů na vrcholové mohylce, že má smůlu.

pohled z vrcholu Alpspitze, vrcholový kříž je netypicky pár metrů pod samotným vrcholem

Sestup

Z vrcholu sestupuji 300 metrů sněhem, brodím se, kloužu, propadám, je to docela sranda. Podvrch nabízí tři možnosti. První je jednoduchá ferrata, ale mě se nechce sundávat batoh a připevňovat hůlky. Půl minuta, to dá rozum. Druhou možností jeje kousek si nastoupat a pokračovat sněhem v dalším sestupu. Poslední nesmyslná cesta vede téměř komo dolů kamennou sutí do opuštěného údolí s nepatrnou stezkou dole.

Těch zhruba 200 metrů sestupu mi trvá přes dvě hodiny. uvolňuji přitom nespočet metrových kamenů, které se kutálejí kamennou drtí dolů, padají z převisů a tříští se s ohromným hlukem na malé kousky, přičemž se vzduchem šíří pach jejich reakce. Několikrát uklouznu a hůlkama, rukama, zádama, nohama zastavuji sešup, pár kroků před pádem ze skalky, čtyřikrát musím batoh v bezvýchodné situaci shodit dolů a a na kolmé stěně pak předvádím takové lezecké výkony, na které bych normálně ani nepomyslel.  Alternativou je nekontrolovatelný pád.

Bylo to super, každou vteřinu z těch dvou šílených hodin cítím život naprosto naplno. Na konci kráčím úzkým zasněženým údolím, vyčerpaný, ale plný euforické energie. V jedné ruce držím helmu, v druhé hůlky, vlasy slepené potem. Vypadám neuvěřitelně sexy. Teda až na tu díru na prdeli. U jezírka z roztátého sněhu, doplňuji vodu. Je pěkně hnusná.

Noc po sestupu 

Sestupuji někam pod dva kilometry, noc je hrozná. Euforie opadla a v hlavě se mi přehrávají momenty ze sestupu. Tentokrát ale končí tak, jak bylo pravděpodobné, že některá z nich skončí. Pádem a nezadržitelným sešupem po drti a dalším pádem ze skály a nakonec bezvládné, zakrvácené tělo s rozbitou hlavou a vytékajícím mozkem, ležící někde o 20 metrů níž. Je mi z toho nanic, vyndávám hlavu ze spacáku, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Metr ode mě leží větev, která ve stínech vrcholícího soumraku připomíná boční pohled na ukřižovaného galilejského.

V deset večer začíná pršet, propadám se do krátkých horečnatých snů.

Neděle

Prší i celou neděli. Je mi to fuk a trávím ji poklidným sestupem a následným spěchem na autobus v Garmish-Partenkirchenu. Stíhám se převléct do posledního suchého trička, v Mnichově vyhazuji poslední promoklé ponožky a dopřeji si na nádru pivo a typický německý kebab. Po jedenácté večer jsem v Praze, jdu na koňak a jedu se vyspat do kanclu. V patře programátorů si dopřávám horkou sprchu. Ty svině tu nemaj žádný sprcháč. 

Něco kolem jedný usínám v relaxačce. Bylo to super, tak zase příště. Olalá.

PS: Všechny použité fotky byly ukradeny z jiných webů.