Co dělat o jarním víkendu, když si čerstvě pořídíte chatu, na které je větší než minimální množství práce? Zdrhnout do Alp, to dá přeci rozum. Plán: výšlap na nejvyšší horu německa Zugspitze (2 962 m) nebo ikonickou Alpspitze (2 628 m) podle počasí a stupně kocoviny.
 |
| Alpspitze v celé své kráse |
Cesta nočním autobusem přes Mnichov do Garmisch-Partenkirchenu probíhá 2. června klidně zhruba do Plzně, kde dochází k vyhrocení sporu mezi jaderným inženýrem druhé generace a jeho sousedkou. Obohacovač Evropy je poněkud agresivní, přivolaná police však odmítá situaci řešit a řidiči autobusu z obav před obviněním z nedostatku kulturní tolerance nevylučují budoucího doktora medicíny z další přepravy, ale zajišťují mu vlastní dvojsedadlo.
O pár hodin později se partička dalších architektů projíždí v Londýně autem po chodnících a následně bodá do lidí. Tohle strkání hlavy do písku povede dřív nebo později k tomu, že národy Evropy znovu prokáží, že k organizaci pogromů, bartolomějských nocí a holokaustu mají dlouhými staletími vypilovaný talent. Bohužel.
1.den
V Mnichově dávám jako obvykle na nádraží za Euro párek v rohlíku, který je jako obvykle naprosto hnusný. Některé věci se naštěstí nemění. Je to poslední teplé jídlo na dva dny. Z Garmishe vyrážím lukama směr Hammersbach a odtud stoupám podél dravé říčky k soutěsce údolím Hollental. Na rozdíl od letních měsíců je cesta prodírající se skalami a padajícími vodopádky téměř prázdná.
 |
| cesta vodní soutěskou |
Nijak se však nekochám, přeci jen ze skal padá jen blbá voda. Ve 14:00 jsem u chaty ve výšce cca 1 400 metrů. Tady vlastně vše začíná. Chata stojí ve vstupu do magického zeleného údolí obklopeného skalními stěnami. Odtud lze pokračovat buď na Zugspitze nebo Alpspitze. Je jasné, že v tuto hodinu by bylo poněkud riskantní vyrazit na jeden z vrcholů, zároveň se mi nechce sedět v předražené horské chatě s namyšlenou obsluhou, tak vybaluji spacák u říčky v odlehlé části údolí, pozoruji ovce a čtu Hemmingwayovu Fiestu. Je to sice dobrý, ale stejně to jako většina jeho knih dospěje k nedokončenému závěru. Kolem desátý večer sním plechovku fazolí, lehám si a zdají se mi divný sny.
 |
| údolí ve výšce cca 1 400 metrů. V popředí Zugspitze (2962 m) |
Výstup
Oproti minuloročnímu letnímu výšlapu na Zugspitze mě nebudí v brzkých ranních hodinách výkonné svítilny časných výprav na tento kopec. Již nad prvním ferratovým úsekem začíná dosud na jaro sněhové království, táhnoucí se až k o tisíc metrů výše položenému ledovci před závěrečnou stěnou. Snídám sardinky, z říčky doplňuji vodu a s poslední čokoládovou tyčinkou v kapse vyrážím po chvilce přemýšlení na Alpspitze. Míjím skupinku tří mladých Němců, kteří mííří tím samým směrem. Nasazuji dábelsky ostré tempo, takže mě opět předhání až v samotném závěru prvního ostrého stoupání. Jsou to předposlední lidé, kteří na této trase potkám. Jaký rozdíl oproti letní magistrále. Super. Zhruba na 1 900 metrech začíná skalami stoupání na hřeben.
 |
| začátek stoupání na hřeben Alpspitze |
Ferraty jsou lehké, na většině úseků se ani nejistím. Paradoxně horší jsou nejištěnné úseky, kde často leží led. Na jednom z těchto úseků mě přesprintuje typický alpský děda, který s přívětivým „servus“ mizí kosmickou rychlostí do výšin a vzápětí činí to samé i o několik minut vzdáleným mladým Němcům. Hřeben může být tak na 2 500 metrech. Stejně jako na Zugspitze krouží kolem této hranice krkavci či co to je za majestátně okouzlující černou havěť. Normálně by to k vrcholu byla sranda, vzhledem k ledu na cestě, se však raději zoufale šplhám přes skály. Můj postup je vydatně doprovázen mezinárodní slovanštinou: „Kurva, do piči, jebat na to, co to je.“ Horolezecká špička, vole.
 |
| Stoupání na Alpspitze je jednoduché, na jaro ho komplikují jen zbytky ledu |
Vzhledem k únavě se tak trochu motám, pode mnou nádherné výhledy (Alpspitze je v tomto ohledu mnohem lepší než Zugspitze) a hlubiny. Pozoruji, že druhou trasou od lanovky též někdo stoupá. Jinak ale celkem prázdno. Na vrcholu jsem cca ve 14:30 po 6 hodinách. Jsem tu sám, výhledy jsou parádní, cítím se skvěle a směji se krkavci, který mě pozoruje z kamenů na vrcholové mohylce, že má smůlu.
 |
| pohled z vrcholu Alpspitze, vrcholový kříž je netypicky pár metrů pod samotným vrcholem |
Sestup
Z vrcholu sestupuji 300 metrů sněhem, brodím se, kloužu, propadám, je to docela sranda. Podvrch nabízí tři možnosti. První je jednoduchá ferrata, ale mě se nechce sundávat batoh a připevňovat hůlky. Půl minuta, to dá rozum. Druhou možností jeje kousek si nastoupat a pokračovat sněhem v dalším sestupu. Poslední nesmyslná cesta vede téměř komo dolů kamennou sutí do opuštěného údolí s nepatrnou stezkou dole.
Těch zhruba 200 metrů sestupu mi trvá přes dvě hodiny. uvolňuji přitom nespočet metrových kamenů, které se kutálejí kamennou drtí dolů, padají z převisů a tříští se s ohromným hlukem na malé kousky, přičemž se vzduchem šíří pach jejich reakce. Několikrát uklouznu a hůlkama, rukama, zádama, nohama zastavuji sešup, pár kroků před pádem ze skalky, čtyřikrát musím batoh v bezvýchodné situaci shodit dolů a a na kolmé stěně pak předvádím takové lezecké výkony, na které bych normálně ani nepomyslel. Alternativou je nekontrolovatelný pád.
Bylo to super, každou vteřinu z těch dvou šílených hodin cítím život naprosto naplno. Na konci kráčím úzkým zasněženým údolím, vyčerpaný, ale plný euforické energie. V jedné ruce držím helmu, v druhé hůlky, vlasy slepené potem. Vypadám neuvěřitelně sexy. Teda až na tu díru na prdeli. U jezírka z roztátého sněhu, doplňuji vodu. Je pěkně hnusná.
Noc po sestupu
Sestupuji někam pod dva kilometry, noc je hrozná. Euforie opadla a v hlavě se mi přehrávají momenty ze sestupu. Tentokrát ale končí tak, jak bylo pravděpodobné, že některá z nich skončí. Pádem a nezadržitelným sešupem po drti a dalším pádem ze skály a nakonec bezvládné, zakrvácené tělo s rozbitou hlavou a vytékajícím mozkem, ležící někde o 20 metrů níž. Je mi z toho nanic, vyndávám hlavu ze spacáku, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Metr ode mě leží větev, která ve stínech vrcholícího soumraku připomíná boční pohled na ukřižovaného galilejského.
V deset večer začíná pršet, propadám se do krátkých horečnatých snů.
Neděle
Prší i celou neděli. Je mi to fuk a trávím ji poklidným sestupem a následným spěchem na autobus v Garmish-Partenkirchenu. Stíhám se převléct do posledního suchého trička, v Mnichově vyhazuji poslední promoklé ponožky a dopřeji si na nádru pivo a typický německý kebab. Po jedenácté večer jsem v Praze, jdu na koňak a jedu se vyspat do kanclu. V patře programátorů si dopřávám horkou sprchu. Ty svině tu nemaj žádný sprcháč.
Něco kolem jedný usínám v relaxačce. Bylo to super, tak zase příště. Olalá.
PS: Všechny použité fotky byly ukradeny z jiných webů.
