Týden v cele: Z plzeňský fízlárny do kláštera bosých karmelitánů

Jíž dlouho domluvený 5denní pobyt v cele slánského klášteřa řádu bosých karmelitánů, mi nečekaně pár dní před nástupem zpestřil pobyt na plzeňské fízlárně v rámci evangelizace plzně. Cesty Páně jsou skutečně nevyzpytatelné.

plzeň 5.11.2017

Jak už to u nás šlechetných slávistů bývá, vyrážíme čas od času přinášet radostnou zvěst o tom, že nad Edenem vyšla hvězda i do zaostalých venkovských končin.

V neděli 5.11 tak přijíždíme do malé obce jménem plzeň, jež se nachází na cestě mezi Prahou a Mnichovem. Vydáváme se evangelizovat místní směrem na náves, kde již čekají naši věrní následovníci v helmách, kteří nás posléze doprovází k místnímu cirkusu, který je proslavený zejména neskutečnými lety akrobata Krbelčíka, či jakže se to jmenuje.

Jelikož se začíná smrákat a naši věrní následovníci, kterých se sešlo na tři sta, musí mít v jejich brnění žízeň, daruje jim údajně nejeden slávista svůj kelímek s pivem a cesta je jim prý osvěcována světlicemi. Následovníkům se představení natolik líbí, že si několik slávistů náhodně vytahuje a na oplátku je povozí v autíčku a seznámí se zázemím místní fízlárny.

Jeden z nejhorlivějších maskovaných následovníků převáženým slávistům dokonce zprostředkovává kulturní zážitek, když mu při převozu začne z mobilu hrát vyzvánění „Bílá liga, je bílá síla.“ To jsme se ale společně všichni nasmáli. Nakonec nás z fízlárny doprovodí do cirkusu, kde zrovna Tribuna Sever předvádí představení, na které místní sedláci koukají s otevřenou pusou. Prý se hrál i nějaký fotbalový zápas.

Slaný 8-12.11.2017

Ve středu ráno se pak přesouvám do Kláštera bosých karmelitánů ve Slaném. Pětidenní pobyt zde je velmi osvěžující. Již v tom, že šest zdejších bratrů a jeden uchazeč ve zkušební době zde jedí jako soustředění lidé vychutnávající každé sousto a ne jako hltavá zvířata s hlavou plných obav kolik stupidních emailů jsem neřešil a kolik jich asi během těch deseti minut dojde.

Den začíná v 6 ráno v kapli, která je přímo v klášteře ranními modlitbami a předčítáním (cca. 20 minut), následuje hodina společného rozjímání v tichu, během něhož vyjde slunce, což dává skvělý efekt. Po patnáctiminutovém zpěvu nešpor, se přesouváme do jídelny, kde se podává snídaně. Jídle je dost, aby se každý najedl a zároveň se nepřejedl. Každý si bere podle svých potřeb s ohledem, aby zbylo na ostatní.

Následuje čtyřhodinový pobyt v cele (někteří bratři je tráví prací), kde během svého pobytu přečtu Hermeneutiku mystéria: Struktury myšlení v dogmatické teologii a pár věcí od sv. Terezie, zakladatelky řádu bosých karmelitánek. Krom četby se věnuji cvičení v pokoře, klikům, abych natrhl prdel jednomu pseudolezci, s nímž chodím na stěnu, odpočinku a procházkám po klášterní zahradě, na které i nyní v pokročilém listopadu stále rostou maliny.

V 12:15 je v kapli společná modlitba (nahlas se modlí a zpívají bratři, já a posléze ještě jeden z veřejnosti podle pokynů většinou jen marně listujeme breviářem). Příjemně vyhládlý pak jdeme k obědu. Jí se v tichu, ale přesto je tam lepší a živější atmosféra než v hlučných poledních stravovnách. Musím přiznat, že mě to okouzlilo a jen stěží si zvykám představě, že bych se měl vrátit k čekání na stůl v nějaké restauraci, rychlonaházení do sebe jídla při probírání pracovních trivialit a vrácení se zpět k počítači k čumění na porno či nedejbože práci.

Následují čtyři hodiny přemítání na cele, po nich krátká mše, již v týdnu navštěvuje jen pár lidí, ale o to intimnější má atmosféru, pak další čtvrthodinka modliteb v kapli a hodina společného rozjímání v tichu. Zrovna když člověku začíná kručet v břiše, přichází večeře. Po ní občas pár slov, pohlazení klášterního kocoura Louise, pak jdu většinou k sobě na celu a po sprše a po pár minutách čtení jdu většinou unavený spát. Člověk není na tolik prostoru ke skutečně svobodnému přemýšlení vůbec zvyklý.

V neděli po dopolední mši, na které je plno dětí, které si hrají a na které panuje uvolněná vřelá atmosféra (jaký to rozdíl od mých dětských vzpomínek, kdy mše byla svázána přísnými pohledy a často formálními přednesy modliteb) odjíždím zpět do Prahy. Přesněji řečeno utíkám. Být zde ještě pár dní, pravděpodobně bych šel se skloněnou hlavou poprvé ve svém životě upřímně ke zpovědi. A to si tvrďák, jako já, přeci nemůže dovolit, že.

Co říci na závěr:

- Místní mniši jsou skvělí. Často sice recitují či zpívají žalmy ze starého zákona, ale vždy novozákonním způsobem. Na nikoho nenaléhají, každý z nich je jiný a přitom je spojuje něco, co tak úplně nechápu.  Ale trochu jo.

- Zvyk společného rozjímání v tichu, bych zavedl jako předmět na školy. Po pár takových sezeních se výrazně oslabuje tendence přemýšlet nad tím, jak při tom vypadám, co si o mě asi myslí, či naopak přemýšlení o tom, jak vypadá ten a ten. Poslední dny mě vyrušilo už jen, když někdo zakašlal. Doufal, jsem, že není nemocný.

- O jídle jsem již mluvil. Pravda je, že většinou jíme spíš jako prasata, než jako lidé

Bylo to fajn

#lafatajecurak

Jarní výšlap na Alpspitze, jaderní inženýři a noční klacek Ježíš

Co dělat o jarním víkendu, když si čerstvě pořídíte chatu, na které je větší než minimální množství práce? Zdrhnout do Alp, to dá přeci rozum. Plán: výšlap na nejvyšší horu německa Zugspitze (2 962 m) nebo ikonickou Alpspitze (2 628 m) podle počasí a stupně kocoviny.

Alpspitze v celé své kráse

Cesta nočním autobusem přes Mnichov do Garmisch-Partenkirchenu probíhá 2. června klidně zhruba do Plzně, kde dochází k vyhrocení sporu mezi jaderným inženýrem druhé generace a jeho sousedkou. Obohacovač Evropy je poněkud agresivní, přivolaná police však odmítá situaci řešit a řidiči autobusu z obav před obviněním z nedostatku kulturní tolerance nevylučují budoucího doktora medicíny z další přepravy, ale zajišťují mu vlastní dvojsedadlo. 

O pár hodin později se partička dalších architektů projíždí v Londýně autem po chodnících a následně bodá do lidí. Tohle strkání hlavy do písku povede dřív nebo později k tomu, že národy Evropy znovu prokáží, že k organizaci pogromů, bartolomějských nocí a holokaustu mají dlouhými staletími vypilovaný talent. Bohužel.

1.den

V Mnichově dávám jako obvykle na nádraží za Euro párek v rohlíku, který je jako obvykle naprosto hnusný. Některé věci se naštěstí nemění. Je to poslední teplé jídlo na dva dny. Z Garmishe vyrážím lukama směr Hammersbach a odtud stoupám podél dravé říčky k soutěsce údolím Hollental. Na rozdíl od letních měsíců je cesta prodírající se skalami a padajícími vodopádky téměř prázdná. 

cesta vodní soutěskou 

Nijak se však nekochám, přeci jen ze skal padá jen blbá voda. Ve 14:00 jsem u chaty ve výšce cca 1 400 metrů. Tady vlastně vše začíná. Chata stojí ve vstupu do magického zeleného údolí obklopeného skalními stěnami. Odtud lze pokračovat buď na Zugspitze nebo Alpspitze. Je jasné, že v tuto hodinu by bylo poněkud riskantní vyrazit na jeden z vrcholů, zároveň se mi nechce sedět v předražené horské chatě s namyšlenou obsluhou, tak vybaluji spacák u říčky v odlehlé části údolí, pozoruji ovce a čtu Hemmingwayovu Fiestu. Je to sice dobrý, ale stejně to jako většina jeho knih dospěje k nedokončenému závěru. Kolem desátý večer sním plechovku fazolí, lehám si a zdají se mi divný sny.

údolí ve výšce cca 1 400 metrů. V popředí Zugspitze (2962 m)

Výstup

Oproti minuloročnímu letnímu výšlapu na Zugspitze mě nebudí v brzkých ranních hodinách výkonné svítilny časných výprav na tento kopec. Již nad prvním ferratovým úsekem začíná dosud na jaro sněhové království, táhnoucí se až k o tisíc metrů výše položenému ledovci před závěrečnou stěnou. Snídám sardinky, z říčky doplňuji vodu a s poslední čokoládovou tyčinkou v kapse vyrážím po chvilce přemýšlení na Alpspitze. Míjím skupinku tří mladých Němců, kteří mííří tím samým směrem. Nasazuji dábelsky ostré tempo, takže mě opět předhání až v samotném závěru prvního ostrého stoupání. Jsou to předposlední lidé, kteří na této trase potkám. Jaký rozdíl oproti letní magistrále. Super. Zhruba na 1 900 metrech začíná skalami stoupání na hřeben. 

začátek stoupání na hřeben Alpspitze

Ferraty jsou lehké, na většině úseků se ani nejistím. Paradoxně horší jsou nejištěnné úseky, kde často leží led. Na jednom z těchto úseků mě přesprintuje typický alpský děda, který s přívětivým „servus“ mizí kosmickou rychlostí do výšin a vzápětí činí to samé i o několik minut vzdáleným mladým Němcům. Hřeben může být tak na 2 500 metrech. Stejně jako na Zugspitze krouží kolem této hranice krkavci či co to je za majestátně okouzlující černou havěť. Normálně by to k vrcholu byla sranda, vzhledem k ledu na cestě, se však raději zoufale šplhám přes skály. Můj postup je vydatně doprovázen mezinárodní slovanštinou: „Kurva, do piči, jebat na to, co to je.“ Horolezecká špička, vole.

Stoupání na Alpspitze je jednoduché, na jaro ho komplikují jen zbytky ledu

Vzhledem k únavě se tak trochu motám, pode mnou nádherné výhledy (Alpspitze je v tomto ohledu mnohem lepší než Zugspitze) a hlubiny. Pozoruji, že druhou trasou od lanovky též někdo stoupá. Jinak ale celkem prázdno. Na vrcholu jsem cca ve 14:30 po 6 hodinách. Jsem tu sám, výhledy jsou parádní, cítím se skvěle a směji se krkavci, který mě pozoruje z kamenů na vrcholové mohylce, že má smůlu.

pohled z vrcholu Alpspitze, vrcholový kříž je netypicky pár metrů pod samotným vrcholem

Sestup

Z vrcholu sestupuji 300 metrů sněhem, brodím se, kloužu, propadám, je to docela sranda. Podvrch nabízí tři možnosti. První je jednoduchá ferrata, ale mě se nechce sundávat batoh a připevňovat hůlky. Půl minuta, to dá rozum. Druhou možností jeje kousek si nastoupat a pokračovat sněhem v dalším sestupu. Poslední nesmyslná cesta vede téměř komo dolů kamennou sutí do opuštěného údolí s nepatrnou stezkou dole.

Těch zhruba 200 metrů sestupu mi trvá přes dvě hodiny. uvolňuji přitom nespočet metrových kamenů, které se kutálejí kamennou drtí dolů, padají z převisů a tříští se s ohromným hlukem na malé kousky, přičemž se vzduchem šíří pach jejich reakce. Několikrát uklouznu a hůlkama, rukama, zádama, nohama zastavuji sešup, pár kroků před pádem ze skalky, čtyřikrát musím batoh v bezvýchodné situaci shodit dolů a a na kolmé stěně pak předvádím takové lezecké výkony, na které bych normálně ani nepomyslel.  Alternativou je nekontrolovatelný pád.

Bylo to super, každou vteřinu z těch dvou šílených hodin cítím život naprosto naplno. Na konci kráčím úzkým zasněženým údolím, vyčerpaný, ale plný euforické energie. V jedné ruce držím helmu, v druhé hůlky, vlasy slepené potem. Vypadám neuvěřitelně sexy. Teda až na tu díru na prdeli. U jezírka z roztátého sněhu, doplňuji vodu. Je pěkně hnusná.

Noc po sestupu 

Sestupuji někam pod dva kilometry, noc je hrozná. Euforie opadla a v hlavě se mi přehrávají momenty ze sestupu. Tentokrát ale končí tak, jak bylo pravděpodobné, že některá z nich skončí. Pádem a nezadržitelným sešupem po drti a dalším pádem ze skály a nakonec bezvládné, zakrvácené tělo s rozbitou hlavou a vytékajícím mozkem, ležící někde o 20 metrů níž. Je mi z toho nanic, vyndávám hlavu ze spacáku, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Metr ode mě leží větev, která ve stínech vrcholícího soumraku připomíná boční pohled na ukřižovaného galilejského.

V deset večer začíná pršet, propadám se do krátkých horečnatých snů.

Neděle

Prší i celou neděli. Je mi to fuk a trávím ji poklidným sestupem a následným spěchem na autobus v Garmish-Partenkirchenu. Stíhám se převléct do posledního suchého trička, v Mnichově vyhazuji poslední promoklé ponožky a dopřeji si na nádru pivo a typický německý kebab. Po jedenácté večer jsem v Praze, jdu na koňak a jedu se vyspat do kanclu. V patře programátorů si dopřávám horkou sprchu. Ty svině tu nemaj žádný sprcháč. 

Něco kolem jedný usínám v relaxačce. Bylo to super, tak zase příště. Olalá.

PS: Všechny použité fotky byly ukradeny z jiných webů.

Doneste mi absinth a kilo mandarinek

Když občas vidíte v metru anděly, je to v pohodě. Když se ztrácíte ve svých vizích a přecházíte přitom silnice na červenou, může to vypadat cool. Když občas nezvládáte zvednout telefon nebo jít mezi lidi, dá se s tím pracovat. Když ale sedm dní nespíte, nedokážete jíst či vstát z postele a ze stěn fyzicky vystupují přízraky, které na Vás celé hodiny řvou ta nejstrašnější obvinění je to dost blbý. Obzvlášť když se to děje s odmlkami 15 let. 

V odborných kecech se dlouhodobý stav, projevující se těmito a dalšími znaky označuje jako schizotypní porucha osobnosti. Je to vlastně hraniční stav mezi "normalitou" a schizofrenií. Na rozdíl od ní si uvědomujete, že ty přízraky nejsou tak úplně skutečné resp. si uvědomujete, že je jiní nevidí. Někdy si říkám, že by bylo snazší úplně přejít na druhou stranu. 

(Budova Centra krizové intervence v areálu psychiatrické léčebny Bohnice)

Předběžná diagnóza F20 a malá pocta Oscaru Wildovi

Věděl jsem, že po čtyřech dnech mánie během níž jsem se nezastavil a nepožil ani kapku toho hnusu, který si říká nealko, přijde kruté vystřízlivění, ale několikadenní sila těch halucinací mě stejně překvapila. Po patnácti letech to v neděli večer balím a plížím se tramvají směr Centrum krizové intervence (CKI) v Bohnicích s tím, že si nechám předepsat nějaký pilule štěstí. Vždy jsem se antidepresivům vyhýbal. Přišlo mi to jako trapná obezlička po níž se tak akorát tloustne. 

Bohnice jsou taky pěkně hnusná čtvrť, ale areál psychiatrické léčebny je v zimním večeru mrazivě temný a krásný. CKI je ukrytá mezi pavilony a já se před sestrou třesu, jak osika. Cítím se jak Dorian Gray v posledním tažení. Službu má jen nějaký psycholog a ten mi místo očekávaného neuronu navrhuje zůstat 14 dní na pozorování v jednom pavilonu. Odmítám to, tak v piči zase nejsem. Nakonec kývnu na sedmidenní pobyt na CKI ze kterého můžu kdykoliv odejít. Do telefonu diktuje předběžnou diagnózu F20. A google říká ... lalala ... Schizofrenie. Bomba. 

(Dorian Gray by mohl být až na tu otevřenou hubu hezkým příkladem rozvinuté schizotypní poruchy osobnosti) 

Tikající hodiny a porouchané holčičky

Na otočku si jedu ještě na Anděl pro parfém a další nezbytnosti. Na CKI jsou dva pokoje po čtyřech lidech. Jeden pro ženy, jeden pro muže. Ti jsou většinou lifrováni do pavilonů nebo posíláni domů s neurolem, takže mám pokoj sám pro sebe. Nemůžu usnout, nepomáhá ani prášek na spaní, který vyptám od sestry. Poslouchám její melodický hlas, kterým mluví s volajícími na krizovou linku. Opilí gambleři, hroutící se holčičky, vyšumělé matky. Její klidný hlas tiší bouři. Nespal jsem už sedm dní. 

V osm ráno je snídaně. Rohlíky, máslo, džem. Celou noc tikaly v mém pokoji hodiny. Nesnáším ten zvuk. Nikde je ale nevidím. Seznamuji se s holkama. Jsou milé 25 letá B. je éterická bytost, drobná černovláska, která pořád poslouchá něco v sluchátkách. Líbí se mi. Propadá záchvatům hysterie a agresivity. Tam venku. Je tu už sedmý den, déle tu být nemůže, přechází na pavilon. 31 A. má tři děti, deprese a hraje si s panenkami. 32 leté P. zemřel před časem manžel a ona zůstala s malým dítětem sama. Před třemi měsíci přestala brát lexaurin a teď je tu.

(Půl deváté a už po snídani. Něco takového jsem v roce 2013 zažil jen v Bohnicích. Denní pokoj, nalevo pokoj pro ženy, napravo pokoj pro muže)

Depresanti a hovna z reklamek

Přestože režim v CKI je narozdíl od pavilonu volný a kdokoliv může jít když chce do města nějaká pravidla tu jsou. Od devíti je ranní komunita. Účastní se jí ubytovaní a pár lidí co jsou už venku a mají to jako navazující psychoterapii. Na komunitě každý řekne, jak se má a jak spal. Pak je patnáctiminutová relaxační meditace a hodinová skupina, kde se probírá ledacos. Většinou depresanti. Občas se někomu otevře třináctá komnata. Nikdy se do téhle hry nenechám zatáhnout. 

Člověk tady ale aspoň vidí, jak vypadají skutečné deprese. Nikdo je tu neskrývá. Občas někomu vyšlehne z obličeje prázdnota vyčerpaného zvířete. Trpí jimi měsíce. V kuse. Žádní lezdoprdele manažeři či k uzoufání stejní šášulové z reklamek zahánějící občasnou připosranost z pohledu do zrcadla lexaurinem. Všechna tahle hovna bez názoru. Ne, lidi co jsou tady už nemají kde brát. Totální vyprahlost.

(Denní řád CKI: Dají se domluvit výjimky)

Démoni, andělé a odpolední chvilka poezie

Místo relaxace mám sezení s psychiatrem. Vykládám mu o nepřetržitém sledu myšlenek, které nejde zachytit, panice, hrůze, mánii, andělech, démonech, LSD a ukřižovaném. Mluvím vcelku racionálně, ale jsem grogy. Předepisuje mi zatím nejmenší dávku Risperdalu. Na obědě jsem klidný, ale mé tělo kolabuje. Třese se mi ruka, tak že musím jíst polévku levačkou. P. se mě ptá jestli z nich nejsem moc nervózní. Je milá. B. odchází na pavilon a A. ji objímá, jak kdyby byla její dcerou. B. nemá dotyky ráda, ale nechá se.

Odpoledne sedím na pokoji. V hlavě mi vznikají a zanikají galaxie. Nejsem schopný ty myšlenky stíhat. Pořád tikají ty otravné hodiny, které nikde nevidím. Začínám přemýšlet jestli není v pokoji nějaké sledovací zařízení. Leze mi to na nervy. Ale jinak je mi vlastně dobře. Můžu psát a neřešit takové otravné hlouposti jako jsou porady, vydělávání peněz či přemýšlení nad tím komu momentálně leze mé okolí do zadku. Píšu a motají se mi řádky. Ruka nestíhá, mozek triumfuje. Kdybych měl před sebou Rudé moře, překročím ho.. 

Doneste mi absinth a litr mandarinek 

Úplně mi dochází 

uzavřený na pokoji 

krvácí ticho 

uvnitř zvony 

nebo jen šílený 

jestli jsem slabý 

Kdybych byl venku

drink nebo dva 

kilo mandarinek 

vcelku 

vloupat se pryč 

nebo tak 

(V takovém prostředí se tvoří samo. Mužský pokoj v CKI)

Problémy feťáků s tělocvikem

Zlepšuje mi to náladu. Ve čtyři bývá skupinovka pro ubytované. Jen pár minut. Je to lepší než velká skupinovka. Jako jedináček vyrůstající jen s matkou pak kecám na pokoji s P. Pořád se ještě se smrtí manžela nevyrovnala a jediné co chce je dobře vychovat to dítě. Je silná, inteligentní a zvládne to. Ví pro koho jsem psal a tak jsem rád, že se se mnou baví. I já si už totiž zjistil, kdo je a kdo byl její muž. Návštěvy na pokoji jsou zakázány, ale sestra je milá.

Před večeří která je v šest se přidává A. Líbí se mi. Je takový přirozený člověk. Má s nějakým bývalým pankerem tři děti a dlouho žili v baráku bez elektřiny a pitné vody. Teď už bydlí v novém, ale hodně ji to vyčerpalo. Pomáhá ji zemitý humor a hledění na svět bez sebelítosti. Po večeři jedeme do obchodního centra koupit dárky pro děti. Držíme se s P. u A. jak dva ocásci. Vyplašení. A. se mi snaží naznačit ať s nimi nejedu a jdu jen do Lidlu. Ta panika a dezorientace je na mě pořád vidět. Hrdinný reportér, statečný žurnalista, slavný běžec s býky. 

Vracíme se obtěžkáni dárky. Blázni s kreditkami holt vyrazili na nákupy. Čím blíž jsme našemu současnému bydlišti, zlaté mříži, v níž jsou na sebe všichni hodní, tím líp se nám dýchá. A. která tu dřív pracovala nám vypráví historky. "Nejhorší je to na odvykačce. Čas od času, když zapomeneš, aby ti udělali dřep, tak se ti pak otrávěj." To jako vážně?" "No jo, oni si to schovávaj." "A to jako vypadne?" "Jo no, zkus udělat dřep s něčím v zadku." 

(Zaběhat si v Pamploně s býky a flirtovat s místními jeptiškami je někdy jednodušší než si jít koupit rohlík s máslem do Billy)

V deset mi sestra donáší Risperdal. A. se na mě podivně kouká. Ví na co se ty prášky používají. Tluče mi po něm srdce, spouští se mi krev a špatně se mi dejchá. Špatnej začátek. 

Jehňátka a štěňátka

Ráno jsem otrávenej. Neslyším šumy v hlavě. Ten posraný Risperdal mi blokuje myšlení. Racionalita triumfuje. Psychiatrovi sděluji, že ty 2 mg jsou dostatečná dávka a obvyklých 4-6 mg není potřeba. Žít život s anděly a skončit v pekle nebo žít život bez andělů. To je oč tu běží. Jsem rozhodnutý ty prášky brát jen nárazově. Taky oznamuji, že se cítím dostatečně silný, abych zítra odešel.

Nejsem si tím ale jistý. P. která chtěla dnes odejít si to na skupinovce rozmýšlí a půjde až zítra. Jsem za to rád. Na relaxaci ležíme na zemi a máme meditovat za zvuků hlasu z magnetofonu. Ve chvíli, kdy se mě snaží přesvědčit, abych přežvykoval jak jehňátko vyprsknu po několika týdnech smíchy. Tohle fakt nedám. Ale co, smích nejlepší lékař. V čekárně je pořád plno. 

A další zhroucená holka. Hezká špinavá blondýnka. Takový ten typ náctiletejch hipsterek, co to nezvládly. Přivedla ji máma. Chudák holka se hroutí v křesle. Vedle sedí postarší zděšená dvojce. To, že je čekárna nových příchozích mezi pokojem pro muže, denní místností, pokojem pro ženy a kuchyňkou není zrovna nejšťastnější. Prohlíží si mě. Mám sto chutí na ně ze srandy zaštěkat. Holku odvádí do pavilonu na 2-3 měsíce. Na odvykačku. Je těhotná. 

(Pohled z mužského pokoje do čekárny. Je fajn vyjít ze dveří v teplácích a když vidíte vyjukaného čekajícího depresanta, přátelsky na něj zaštěkat)

Těhotná A., zamilovaná Nazi-Madchen a rehabilitace Narcise

Těhotná je nejspíš i A. Má 8 dní zpoždění. Zítra ráno si jde pro test. Večer kecám s P. Zítra jde definitivně domů za dítětem. Ptá se mě jestli vím, kdo byl její manžel. Je mi to líto. Doufám, že si najde někoho dobrého. Zaslouží si to. Pak sedíme všichni tři v denní místnosti. P. dovezli její přátelé skvělou večeři, takže se s námi dělí. Na pokoj jim dávají novou holku. 30 letou L. Přivezl jí její 120 kilový svalnatý týpek. L. má několik měsíců středně těžké deprese. 

Vrcholem večera je týpek, který si k nám sedá a popisuje trable se sedmnáctiletou nevlastní dcerou, kterou přivezl a doufá, že si ji tu nechají. Chodí s osmnáctiletým náckem a vyhrožuje, že s ním uteče. Týpek se vykecává a je odporný. Shodujeme se, že na psychiatrii patří spíš on. Na noc si beru Risperdal a po x dnech se propadnu do snů. Ještě před tím, ale cítím jak se mí věrní snaží probojovat z okovů. To je povzbuzující.

A. ráno vychází z toalety a já jí gratuluji. Je těhotná. Počtvrté. Na ranní skupinovce říkám psychiatrovi, že si ještě potřebuji zvyknout na prášky a půjdu až zítra. Při včerejší procházce areálem jsem byl strašně dezorientovaný. Psychiatr mi pak na konzultaci sděluje, že nemám schizofrenii, ale schizotypní poruchu osobnosti. Taky mi sděluje, že nejsem narcista. Ostatně ani Narcis nebyl narcistou, tak jak je běžně vnímán. 

Nepřeceňoval sám sebe ani to bezvýhradně nevyžadoval po svém okolí. Pouze před ním občas utíkal. Je ostudné, že žádný psychiatr či básník ještě jeho jméno nerehabilitoval. Narcis nebyl narcista. Byl schizotypní osobnost. Je to vlastně skvělý mýtus o tom, že autentická odlišnost se nevyplácí. Pokud není socializována do neškodné podoby šamanství či transsexuálů u indiánských kmenů či veřejného šňupání kokainu u užitečných idiotů systému dnes. 

(Z hlediska kariéry se být Narcisem nevyplácí, ale být narcistou ano)

Diagnóza F21: Schizotypová porucha osobnosti 

Odpoledne hledám, co to ta schizotypová či schizotypní porucha osobnosti je, ale informací je pomálu. Takže to zase musím napsat já (Proč vždycky já, musím být ten statečný, heh...). Přitom to není zase až tak vzácný stav. Týká se v různé intenzitě cca 3 procent populace, což je přibližně stejný podíl jaký zastupuje heterosexuální orientace v redakci nejmenovaného bulvárního deníku. Nutno říci, že se jedná o trvalý stav, který se projevuje s různou intenzitou. V některých případech může dojít k přechodu do čisté schizofrenie.

Nejčastějším projevem u mě je myšlenková smršť. Když jdu po ulici a něco mě zaujme, štít domu, nějaká situace, myšlenka, cokoliv, propadnu se najednou do příběhů a okolí přestane existovat. Najednou se ocitneš v jiné části města (nebo v jiném státě) o desítku příběhů dál a nevíš kde jseš. Ani místo ani příběh. To se mi děje skoro pořád. Výhodou je, že tě napadají úžasné vize, nevýhodou že nejsi většinu z nich schopen realizovat. Těch impulzů je zkrátka moc a ty starší i když si je poznamenám, mě přestávají bavit. 

Asi největším nebezpečím na tomto stádiu je dezorientace. Takže občas zaplatíte o pár korun víc nebo přecházíte neúmyslně na červenou a podobné podružnosti. Horším stádiem je nervozita, která předchází panice. V tomto stádiu člověk přechází z místa na místo, tříminutové čekání na metro je peklem. Většinou z tohoto utíkám k sobě, protože se člověk může stát v obraně lacině vulgárním. Nejsilnější jsou halucinace ať už hlasové či vizuální. Přichází v době nejvyšší únavy. V posledních letech jen o samotě. I když si uvědomuji nebo záhy uvědomím jejich běžnou nereálnost dovedou být dostatečně přesvědčivé. 

Těch projevů je mnohem víc, ale dá se se všemi pracovat. Jde jenom o to poznat sám sebe a přijmout se. Psychologický kecy, ale lepší než žrát prášky. Předepisuje se Risperdal, kterým se ve větších dávkách léčí schizofrenie či maniodepresivní porucha, ale dá se bez prášků obejít a brát je spíš jako občasnou výpomoc. Ostatně svět bez toho, že občas člověk vidí anděly by nebyl ani zdaleka tak krásný a i ty přízraky tě upozorňuji, že je něco špatně. 

Vchod do terapeutické části CKI (Kancelář psychiatra, místnost pro komunitní terapii)

Příběh L. a herečky

Loučím se s P. Je nalíčená, upravená, silná. Vypadá úžasně. Bude se mi po ní stýskat. A. čeká na definitivní potvrzení těhotenství lékařským testem. Ptám se jí jestli by jí nemrzelo, kdyby teď zjistila, že to byl planý poplach. Říká, že mrzelo. Svým způsobem jejím dětem závidím, je to skvělá ženská. S L. jdeme na cígo. Ptá se mě jestli si myslím, že je cvok. Není. Jen je hodně unavená. 

Žije v Říčanech, její manžel hodně zbohatl, je vlastně taková zelená vdova akorát, že ještě občas pracuje při transplantaci vlasů. Bojí se antidepresiv, kecáme o alternativní léčbě, ale bojím se že v jejím stavu se bez antidepresiv neobejde. Je šíleně vyprahlá a má strach, že si její muž myslí, že až se za sedm dní vrátí tak bude úplně vyléčená. Nebude. Snad to zvládne. Na škole tady byla na stáži. 

"Dovezli sem N. Tu herečku, ona byla velká alkoholička. Třepala se a prosila o diazepam. Otírala jsem její zpocené tělo a měřila jí tlak. Uvažovala jsem, že sem půjdu dělat. Chtěla jsem se tenkrát starat o lidi. A teď se starají oni o mě." Tak to už jsou tu dva lidi, kteří tady pracovali a já, který sem všechny posílal. Ta hranice může být tenčí než se zdá.

(Pohled z denního pokoje do areálu)

Jak vše zase dobře dopadlo

Večer sedíme u televize a jíme zásoby L. Já i A. se už vnitřně připravujeme na zítřejší odchod. Na ranní komunitu už nejdu. Ještě chvíli pokecám s psychiatrem, nad nabídkou psychoterapie se pousměji, což jej nepřekvapuje, beru prášky do zásoby a mířím vzhůru světlým zítřkům. Měj se krásně A. Večer jdu na festival performance do Meetu a fascinovaně pozoruji instalaci Adriena Girose v Kostce. Neskutečné. 

(Zvuková instalace Adriena Girose na téma Dona Giovanniho a Mozartova pramenu vlasů. Trochu schizotypní, ale naprosto geniální)

Do rána pak sedím na baru a dívám se na třepoucí se ruce závislých gamblerů. V šest jdu domů a do odpoledne poslouchám smyčku poslední scény z Last Mohycans. V hlavě mi vznikají a zanikají galaxie. Jsem vyléčený. (15-19.12.2013)

Reportáž o školačkách, chlupaté porno a jiné střípky z Laosu a Kambodži

Upozornění: Navzdory bulvárnímu titulku, který má pouze nalákat senzacechtivé idioty k prokliku, je následující obsah zcela nudný a nezáživný. Gramatická stránka věci je naprosto příšerná, fotky katastrofální a všechny příběhy ohledně drog, alkoholu, či sexuálního vyžití jsou navíc zcela smyšlené.

Kocovina a čínská letuška

Příště až někam pojedu, tak nebudu přespávat u Bláži. Ve čtyři ráno se motám opilý a zhulený Prahou a ptám se domorodců, jak se dostanu na Ruzyň. V Amsterdamu říká manická fáze papá, let do Bangkoku je jedenáctihodinovým peklem, kdy zpocený a vyschízovaný k nesnesitelnosti přemýšlím, že vtrhnu do kabiny Airbusu China Airlines a s výkřikem „We are Movement for the Liberation of Tibet,“ se budu dožadovat okamžitého přistání. Jediným pozitivem je čínská letuška, která sedí naproti mě, je to pro ni první služební let a tak ještě neví, jak si sednout aniž by jí bylo vidět z pod minisukně až do krku.

Zločinci, kteří způsobili, že se můj let změnil v kocovinové peklo

9000 km od domova

V Bangkoku je teplo a vědomí, že jsem 9000 kilometrů od zaprděného Hobitína obývaného zdegenerovanými poloskřety mě vrací do života. Cestou do centra se směji Thajcům, že jsou mimořádně oškliví a je mi fajn. V centru pobíhám jak pitomec a snažím se zjistit, jak se dostat na Kao San Road. Poblíž této čtvrti pro bílé batůžkáře a podobnou verbež jsou nejlevnější guesthousy. Nakonec mi nějaký místní fízl písknutím přibržďuje polorozbitý bus, který plní funkci místní linky MHD a míří tím směrem.

Kao San Rd. ve dne

Šílený Japonec s igelitkou

V busu sedí místní hnusáci, ale nesměji se jim, protože tam sedí i pozoruhodná bytost s rozpadajícím se báglem a igelitkou, která je tak ošklivá, že to zaráží i Evropana uvyklého na ledacos z pohledu na tlustá bílá monstra v minisukních a krátkých tričkách. Ukazuje se, že jde o Japonce, což jsou ostatně taky dobří šílenci. Jeden známý kdysi v Ugandě potkal Japonce, který spal na ulici a prodával trika, protože chtěl vidět gorily v pralese. Tohle byl asi jeho bratr. Chtěl jet na Pattayu. To je taková turistická šaškárna, kde sice nejsou gorily, ale bílých opic je tam plno.

Kao San Rd. v noci

 Studentem za 300 Kč

Vysedám poblíž Kao San, ubytovávám se v nejlevnějším Guesthousu. Kobka 2*2 metry, jednoduchá postel, okno a hajzl na chodbě. Dobrý. Večer bloudím okolím, večeřím za pár kaček na ulici a pak se jdu podívat na Kao San. Odháním kurvy a místní prodejce, prodírám se davy bílých opičáků a směji se ožralým Britům, které úspěšně loví místní ladyboys. Sehnat se tu dá ovšem všechno. Od falešných ISIC karet, přes pečené štíry až po trekové boty z druhé ruky.

Kao San Rd. Je libo ISIC, Mezinárodní novinářský průkaz, či snad průkazku pilota  ČSA?

Lidské trosky v uličce bídy

Ráno vyrážím do čínský čtvrti, ale zabloudím, tak na to kašlu a brouzdám po druhém břehu Chao Phraya. Nakonec lezu do ulice, která vede k řece cca 2 km, je široká sotva půl metru a obestavená chatrčemi v níž se povalují stvoření, která téměř nevypadají jako lidé. Neuvěřitelná chudoba a smrad. Poprvé v životě mám strach fotit. Jednak by tam bylo velmi snadné zmizet, ale hlavně by mi přišlo trapné fotit takovou bídu, jak nějaký lidský cirkus.

Jedna z bohatších částí Bangkoku

Chlupaté porno

Další den narážim na čínskou čtvrť, spousta lidí a krámů se vším možným. Nejzábavnější mi přijdou erotické časopisy, zejména jeden se specializací na chlupaté ženské.  Málo Evropanů, ale vcelku nuda. Nakonec jdu na vlakové nádraží Hua Lamprong. Z večerů na Kao San už mi třeští hlava, takže zavrhuji cestu do severního Laosu, kde je turistů taky mrtě a kupuji lístek do Ubon Rachathani, odkud pojedu do jižního Laosu, kde nic není, takže by tam nemuseli otravovat ani bílé ksichty.

Čínská čtvrť: Věštbu, kterou mladá dívka obdržela naleznete v závěrečném shrnutí na konci příspěvku

Bajka o mniších a ušákovi

Poslední den v Bangkoku se ještě jednou snažím najít tu uličku hrůzy, protože to přece nejde, abych si to nevyfotil, ale nepodaří se mi ji najít. Tak se aspoň projíždím do odjezdu vlaku lodí po kanálech. Nechápu systém placení, tak neplatím. Na vlakovém nádraží je místo vepředu vyhrazené mnichům. Když hraje thajská hymna a ukazují toho jejich ušáka (král má velké uši), všichni vstanou, jen mniši to okázale ignorují. Přes noc 10 hodinový přesun vlakem do Ubon Rachathani. Ve vlaku jsem jediný běloch a nikdo tu nemluví anglicky. Vlak jede šíleným způsobem, čekám, kdy vykolejíme, ale nic.

Ušáci mají dopravu po Chao Phraya zdarma. Stejně jako já.

Ubon Rachathani a chuť na jitrničku

Těšíte se z pokročilé sociální fobie, prohlubující se paranoi a při vaší maniodepresi se manická fáze již téměř nevyskytuje? Tak potom je Ubon Rachathani v nejchudší oblasti severního Thajska právě pro Vás. Jinak tam ale nejezděte. Krom i na thajské poměry ošklivé Thajce, tam nic nenajdete. Naposledy, co si hraji na výletníka. Příště s cestovkou na Hurghadu či do Turecka. Nebo ještě lépe. Doma budu jíst jitrničky a smát se pitomcům, co se s báglem jak idioti tahaj odnikud nikam.

To nejzajímavější, co lze v Ubon Rachathani spatřit jsou tyto pračky

Mnich za volantem a slepice v pytlích

V Ubon Rachathani se nakonec dorozumívám s nějakou bábou, že chci do laoského Pakche a ona mě bere motorbikem na místní autobusák. Tam mě strkaj do místního busu a v dalším městě na korbu dodávky, které veze na hranice pár lidí a jejich zboží, protože v Thajsku je dost věcí podstatně levnější. Fajn cesta s fajn lidmi, cibulí a slepicemi kvákajícími v pytlích. Nějaký týpek mě učí jak říct laosky „kolik to stojí,“ aby mě místní moc neokrádali.  Kousek před hranicí nasedá za volant mnich, díky čemuž projíždíme předhraničními kontrolami bez kontroly.

Na skútru přes Mekong

Na hranicích platím úplatek laoským celníkům dva dolary a pak zjišťuji, že nejbližší město je asi pěkně daleko. Chci to jít pěšky, ale nějaký motorbike mi řekne, že mě tam za 100 bahtů (asi 70 Kč) hodí. Tak to beru. Cesta je dlouhá, všechny děti mají skútr, jen ty nejmenší jezdí ze školy na kole, idyla příjemného venkova Indočíny. Konečně přejíždíme přes Mekong a jsme v Pakche. Bylo to přes 40 km a tuším, že budou problémy.

Pakche, největší město v jižním Laosu

Motorbike se vzteká

Vysvětluji řidiči, že nechci žádný posraný hotel a ať mi zastaví před směnárnou, že si potřebuji vyměnit prachy. Staví před Western Union a chce po mě 500 bahtů. Říkám mu, že mu dám sto bahtů, jak jsme se dohodli. Cosi kvičí o tom, že to bylo daleko, že zavolá policii a ta mě zatkne a bla bla bla. Kašlu na něj, sedám na bágl a v klidu pozoruju, jak nervózně kouří jednu za druhou. Nakonec mu dám 140 bahtů. Ani se nerozloučí, nepodá mi ruku a naštvaně odjíždí. Když tak o tom přemýšlím, tak one hundred zní v té jejich angličtině hodně podobně jak five hundred. Ale co.

Tržnice v Pakche: Centrální přepravní nádraží

Konečně milionářem

Nakráčím do Western Union, kde se mi klaní už od dveří. Měním 150 dolarů a je ze mě milionář, protože jeden dolar je 8000 rielů. Jdu do nějakýho guesthousu za 50 tisíc rielů. V jižním Laosu nemají single roomy, ale cena je v pohodě, pokoj obrovský, teplá voda a dokonce i pitomá televize. Večer chodím po městě, všichni lidé neuvěřitelně chudí a neuvěřitelně milí. Večeřím místní jídlo za dolar. Poprvé si dávám pivo. Je fajn.  

Obydlí méně zámožných obyvatel v Pakche. Satelit do každé rodiny

 Kavárník zrádce socialismu

Ráno chodím po městě, kupuji si čerstvý džus za cca 5 Kč od milé holky, která nemá na vrácení z cca 20 Kč, a stávám se pro místní mládež vítanou atrakcí. Jen mě překvapuje, že nevidím žádnýho bělocha, přitom Pakche je docela velký město. Ale vyhovuje mi to. Nakonec sedám do kavárny. Kavárník je první člověk, který umí anglicky, tak s ním chvíli kecám o tom, že zdejší komunisté jsou svině. Pronajímám si skútr a vozím se po okolí. Je super a ovládání skútru je i pro mě snadný. Večer zjišťuji, že nějací cizinci bydlí v guesthousech na nábřeží, kde je i pár normálních restaurací.

Pro místní mládež jsou cizinci atrakcí

Malá noční hudba

Kupuji nějakou trávu a do jedný sedám, popíjím Beerlao a pozoruji okolí. Vděčná lůza jezdí po večerech na vietnamských skútrech polozhasnutým městečkem jižního Laosu a uvědomělí členové strany spolu s bílými kapitalisty popíjí na březích Mekongu. Němečtí pánové v letech tu zapíjí své úspěchy u mladičkých Thajek v Bangkoku, Francouzi ztrátu Indočíny, zdejší komunisté ztrátu tváře a nové zlaté hodinky. Jen mladí Angličané chybí. Jsou ve Van Viengu na severu Laosu. Tam je jejich asijský San Sebastian se svým opiem a houbičkami.

Na břehu Mekongu

Where are you from?

Ráno vyrážím na nějaký kopec s Budhou, kecám s místními školačkami a po výstupu vidím nějaké bílé individuum. Vyštěknu na něj obligátní „Where are you from,“ a odpovědi „Czech Republic,“ se začnu chechtat. Nakonec je to fajn týpek. Během pokecu prochází kolem mnich a nabízí nám chipsy. Nechceme je, tak je nechává na stromě a odchází. Sotva zmizí, tak se na ně vrhám a sežeru je. Pak hledám nějaké sošky budhů, čumím na Pakche z výšky a je mi fajn.

Reality show po laosku

Večer hulím to jejich seno a bavím se s místními lidmi. Tihle socialističtí jiholaosané, kteří jsou zároveň hluboce věřícími budhisty, jsou asi nejmilejší lidé, jaké jsem kdy potkal. Na dobrou noc čumím na lokální reality show, nerozumím ani slovu, tak si vymýšlím vlastní scénář a usínám s přesvědčením, že jej prodám minimálně Murdochovi a vydělám bambilion dolarů.

Socialistický Ozzy v roli porotce

Na korbě za koloniální Francií

Probudím se a žádný bambilion dolarů nikde, tak vyrážím na místní tržnici, kde oznamuji, že chci do Champasaku, pak si jen sedám na korbu dodávky a čekám, až se naplní místními trhovci a jejich zbožím. Trochu mě očumují, tak je fotím, ale mám zkurvený foťák a ani mě nebaví fotit, tak na to seru a jen se bavím jejich hatmatilkou a rozhovory. Staví mi v Champasaku u nějakýho guesthousu. Typická koloniální Francie. Zase asi za cca 6 dolarů a na mé poměry lux. ubytování.

Nuda jako v Brně

Půjčuji si kolo a vyrážím směrem k nějakým zříceninám v angkorském stylu. Cesta je dlouhá, tak se stavím v restauraci. Sedí v ní místní učitelé, neumí anglicky, ale pijí pivo, takže je s nimi sranda a chvíli s nimi zůstávám. Samotné zříceniny o ničem, tak šplhám na kopec, ale je to samá liána, skála apod., takže se málem zabiji a výhled na prd. Ale dobrý, jen jsem si roztrhl ruce, bermudy a málem přizabil jednoho místního obejdu, když se pode mnou utrhl kus skály a šutry padaly dolů. Večer je nuda, protože po šestý je tma, vše je zavřeno a jen na mě štěkaj psy, když se procházím po zdejší hlavní a jediný ulici.

Směr jih

Ráno to balím, nechám se spolu se třemi frantíky převést na druhou stranu Mekongu a tam nastupuji do dálkového busu z Pakche do Si Pan Dhon, což má být jakási oáza klidu, kde se v Mekongu, který tu dosahuje šíře až 14 kilometrů, nachází asi 4000 ostrovů (Tato oblast je taky jako Four Thousand Islands souhrně označována). Francouzský pár nenastupuje, chce si projít laoský venkov, zbylá Francouzka se mě ptá kam jedu, na který ostrov, ale já vím prd, protože mám jen základní mapu jihovýchodní Asie, kde jsou tak. max hlavní města a nějakým studiem jsem se nezabýval. Tváří se mírně řečeno poněkud zaraženě.

Champasak: Hlavní třída

4000 ostrovů

V Si Pa Don se nalodíme s dalšími turisty na člun, já zaskřehotám jakýsi název, který říkal týpek přede mnou a odkývám upřesnění prodejce, že jako opravdu chci na Don Det. Řeka je tu fakt téměř bez pohybu. Spousta ostrůvků, rybářů na loďkách a já si uvědomuji, že po večerech tam bude pěkná nuda a že mi navíc došla tráva. Na ostrově se ubytovávám, procházím ostrov, kde je spousta turistů, ale málo ubytovacích kapacit, takže se jim člověk vyhne. Ohromující klid a chudoba místních, kteří bydlí mimo hlavní turistický areál. Dřevěné chatrče, elektřina jen z generátorů, ale u každého domu starý satelit.

Jak český idiot na turecké pláži

Druhý den projíždím na kole ostrov, kde jsou super vodopády, na nichž místní staví nějakou hráz či co, pak přejíždím na další ostrov, kde jsou další vodopády, rybářský vesnice apod. Prostě idyla, pohoda, klid. Mám toho plný zuby, kdybych se chtěl opalovat, jak u moře a popíjet od rána do večera ovocné šejky (jsou skvělé a levné), tak jsem mohl jet do stupidního Turecka, Bibione či tak podobně, jak každý druhý český šašek, takže se rozhoduji, že to zabalím a zítra ráno pojedu do severního Laosu. Taky zjišťuji, že flip-flopy jsou vážně boty na hovno a já mám prsty odřené do krve.

Směr Kambodža

Ráno se nechám přepravit zpátky na pevninu, tam zjišťuji, že u busů na sever je vřava a nějak se mi tam nechce, pak vidím ceduli, že Kambodža je 17 km, tak kašlu na severní Laos a jdu pěšky k hranici. Odháním tuk-tukáře, nakonec se pár kilometrů svezu s traktorem. Míjí mě bus, který veze turisty přímo do Phnompenhu, což má být asi hlavní město Kambodže a já si uvědomuji, že vím o Kambodži úplný hovno. Ale co, cesta je fajn, podél ní Laosanky bijí žito, malé děti na mě řvou s úsměvem sábaai-dí a ono to všechno nějak dopadne.

Opuštěn na hranici

Na hranici vůbec nikdo krom tří Japonců není, laoský celník chce úplatek 2dolary za výstupní razítko, dělám, že mu nerozumím, ale na kambodžský straně mi bez něj nechtěj dát vízum, tak tomu parchantovi dávám dva dolary v té jejich měně, která je stejně mimo Laos nesměnitelná, platím za vízo a jsem v Kambodži. Pak zjišťuji, že vím o Kambodži skutečně úplný hovno, protože, nejbližší město Stung Treng je 70 km daleko, je neděle, nemám se tam jak dostat a navíc nemám ani ty jejich riály. Skvělý.

Celnice Laos/Kambodža. Japonský turista se klaní a prosí celníka, aby si vzal dva dolary úplatek a on mohl na druhou stranu

Když nemáme drogy, tak čicháme zplodiny

Nu což, pravím sobě a kráčím v rozšmatlaných teniskách dál. Kráčím dlouho. Kolem mě jen hořící stromy a spálená země, kterou zdejší farmáři vypalují pro zemědělskou půdu. Spát zde příliš bezpečné asi nebude, ale zplodiny dělají dobře mým mozkovým závitům tak se tomu směji a vesele si prozpěvuji píseň o anglickém námořníkovi, což je vzhledem k tomu, že mi došla voda docela příhodné. Pak přichází tma, v dáli slyším tygry, u nohou mi šustí jedovatí hadi a náhle mi zastavuje vozidlo.

Krásy severní Kambodže

Konec snů o romantické noci

Co se dá dělat. Vzdávám se své představy romantické noci uprostřed doutnajících ohňů, vsedám k jihokorejským inženýrům a ti mě vezou až do Stung Treng. Smějí se mi a na dotaz, kolika bělochům už takhle zastavili, mi jejich kambodžský průvodce sděluje, že moc ne. Že i se mnou tady za poslední roky veze druhého bělocha. Přede mnou, že to byl asi před rokem nějaký šílený Francouz, který sebou neměl ani peníze. Když je ujišťuji, že ani já nemám ty jejich riely, tak jejich nadšení dostupuje vrcholu.

Sekong

Hladovění v Stung Trengu

Ve Stung Trengu mě vezou do předraženýho guesthousu, ale berou tam dolary, tak to beru. Procházím se po okolí u Sekongu potkávám pár dalších cizinců, ale jinak mi lidi nepřijdou nijak zvlášť přátelští. Oproti milým Laosanům mi jejich povaha nepřijde ani trochu holubičí. Spíš mi připomínají zfetované Nigerijce. Mám hlad, ale protože vím o Kambodži hovno, tak nevím, že mé dolary by vzali stejně ochotně jak Riely, tak jdu spát.

Stung Treng

Zlaté české dálnice

Probudí mě hluk tržnice, která je přímo pod mým oknem, tak balím bágl a za pár minut mám za deset dolarů odvoz do Phnompenhu. Cesta je hrozná. Minivan přecpaný lidmi a zbožím se plouží po silnicích na úrovni české polňačky, neustále se troubí a vzduch je příšerný. Trvá to deset hodin. V hlavním městě měním pár dolarů do místní měny za cca. 3850 rielu za dolar. Pak se dovídám, že se platí převážně v dolarech ve výhodnějším kurzu 4000 rielu za dolar, ale čert to vem. Ujímá se mě tuk-tuk, který chce dva dolary a navrhuje mi guesthouse za deset dolarů na noc, Posílám ho do prdele s tím, že mu dám dolar a ať mi najde guesthouse za pět dolarů na noc. Samozřejmě to bere.

Tržnice Stung Treng

V ráji

Před guesthousem mě přebírá jeho tuk-tukář Sam, který je usměvavý a prodává mi, jak se později dovídám předraženou trávu za 3 dolary za brko. Po ubytování jdu dolů, kde je prima venkovní bar guesthousu, leží v něm týpci, z nichž někteří v Kambodži vegetí již šest let a po zjištění velmi příjemných cen se oddávám nezávazné konverzaci a líně popíjím. Majitel guesthousu jen sedí a píše si čárky do bločku, když si některý z hostů něco bere z lednice nebo si objedná jídlo. Platí se při odjezdu, nebo kdy se hostu chce. Fajn prostor.

 Phnompenh

Mezi šílenci

Ráno dávám snídani a špeka a kecám s lidmi z guesthousu. Zajímaví týpci. Francouz, který se šest let schovává v Kambodži před exmanželkou, Walesan, který pije ruskou vodku a nemá rád Angličany, Finové, kteří taktéž celé dny sedí jen na baru a pijí, Němka, která si celý den čte a s nikým se nebaví, Angličan, kterého vzrušuje šílený provoz v Phnompenhu a tráví čas tím, že se po jeho ulicích prohání na motorce a Kanaďan o kterém si myslíme, že je postižený, protože mluví sám k sobě a zásadně spí venku, ale pak projeví záblesky normality a normálně konverzuje. Nabírá mě Sam a spolu s jedním Němcem a Francouzem nás odváží na pole smrti a věznice z éry Pol-Potova režimu.

Muzeum rozličného využití zemědělského nářadí

Ty mě nijak nenadchnou. Turisté dováženi z celého hlavního města se prochází po místech, kde panuje přehnaná pompa, fotí jámy, kde se házely umučené mrtvoly a vůbec je to vcelku nuda. Navíc je mezi oběma místy značná vzdálenost, což v šílené dopravě není nic příjemného. Jediné, co mě skutečně zaujme, je vynalézavost s jakou Rudí Khmerové využívali rozličných zemědělských nástrojů a pak také billboard současné vládnoucí strany, který visí hned vedle billboardu upozorňující na místo genocidy. Chvíli kecám se Samem, říká, že je ženatý a jeho snem je mít vlastní tuk-tuk. Za pronájem platí na den 5 USD. My mu za celý den práce dáváme 20 USD. Když nikoho nesežene, má smůlu. Má ale samozřejmě nějaké kšefty s trávy a dostává nějaký podíl za lidi, které dohodí do guesthousu. Tuk-tuk přijde na 600-1000 USD. Prý možná za dva roky.

Zemědělské nástroje našly své využití i na poli smrti

Čekání na frantíka

Po návratu do guesthousu dávám sprchu a pak v baru potkávám kluky, se kterými jsem byl ve věznici. Dáváme pár piv a jdeme na večeři do vedlejšího baru. Tam dáváme další piva, platíme směšnou částku a jdeme spát. Mě se moc nechce, tak scházím dolů, posílám nočního hlídače, ať mi sežene dva lahváče a kouřím trávu s dalším Francouzem. Po návratu nám noční hlídač nabízí, že sežene Ice, což je khmerský metamfetamin, tak mu to odsouhlasíme. Bohužel frantík nemá prachy, tak bere skútr a mizí do města. Přivedený dealer je evidentně sjetý a čekání ho značně znervózňuje. Prima situace.

Chvilka romantiky

Nakonec od něj něco berem, ale je to předražený a nic moc. Naštěstí potkáváme Belgičana, ze kterého se vyklube evropský obchodník, který se v Kambodži schovává před zákony, takže se sjíždíme jeho heroinem, icem a kokainem a je nám fajn. Pak přichází Belgičanova vietnamská milenka, kterou mi věnuje s tím, že musí ještě s Francouzem něco dořešit. Trochu mě to zaráží, ale holce to evidentně moc nevadí. Po dvou hodinách se oba vrací ještě víc sjetí, dávají mi ještě trochu koksu a i s Vietnamkou odchází. Jsou čtyři, jsem sjetý jak dělo a já si uvědomuji, že za hodinu odjíždím na jih do Sihanoukville, protože chci na chvíli k moři.

Noční diskuse o mezinárodní obchodní a bezpečnostní politice

Cesta děsu

Vstávám, beru jízdenku od majitele guesthousu, platím směšnou částku za dvě noci přespání a pití na baru a až na nádru zjišťuji, že mi to jelito dalo místo na jih, jízdenku na sever. Naštěstí mám na něj číslo, tak mu volám, posílám do prdele a on mi přes holku za pokladnou vyřizuje výměnu za správnou jízdenku. Cesta tradičně příšerná. Hrozné silnice, trvá to zase cca 6 hodin, navíc si vedle mě sedá odporná Kambodžanka s malým šklebákem a za mě to samé. 6 hodin řevu, který ta matka ignoruje, jen občas dítě napálí sevřenou pěstí. A já jsem na dojezdu, potím se, dostávám záchvat paranoi a na zastávce se málem zbavuji všech drog, co mám u sebe. Naštěstí si to včas rozmyslím.

Nejkrásnější zátoka na světě

Sihanoukville je hrozná díra. Něco jak Bibione či Chorvatsko. Spousta bělochů, vše předražené, sere mě to od první chvíle. Guesthouse je za 10 dolarů na noc a je vyloženě odporný.  Neosobní, jak nemocniční cimra a namyšlený Khmer, který dělá v recepci se tváří, jak kdyby byl majitel trafiky u Hiltonu. K znechucení všech Kambodžanů si s řehotem a nevěřícným kroucením hlavy fotím komický, ale asi vážně myšlený nápis, že zdejší pláž jsou na nejkrásnějších zátokách na světě.  Neujdu ani deset metrů, aby na mě někdo nepořvával „Motorbike, sir?“ Bolí mě z toho hlava.

Agresivní anglický opilec

Navíc se hned první den dvakrát ztrácím. Poprvé mě zpět do mého guesthousu bere přitroublý policajt, podruhý si už ani nepamatuji jméno guesthousu, tak se motám po městě. V zálivu se válí bílá prasata obsluhovaná namyšlenými Khmery a v postranních uličkách je chudoba a bída. Málem mě sráží ožralý opelíchaný Angličan na motorce. Pak za mnou utíká a furt na mě řve, proč jsem tu silnici přecházel takovým způsobem. Posílám ho do prdele, ale starý ožrala furt šaškuje se sevřenou pěstí, tak mi nakonec nezbývá než mu podkopnout nohy. Pro jistotu ho ještě kopu do hlavy, aby ho nenapadlo vstát, a mizím do postranních uliček.

Sihanoukvile: Nedaleko "Nejkrásnějšího" zátoky na světě

Hloupý řidič motorbike

Nakonec beru motorbike, který se mnou objíždí celé město. Konverzace je velmi zábavná. „Do prdele, říkám ti, že ten guesthouse začíná na S, má dlouhý název, je v hlučné ulici blízko pláže a je plný velkých stolů s jídlem,“ řvu na řidiče, který mě opakovaně vozí ke guesthousům s názvy jako S.C.T či Green Guesthouse. Je poněkud nervózní z toho, jak jsem já nervózní, ale nakonec guesthouse asi po hodině nacházíme. Je v tiché ulici, na které není žádný stůl s jídlem. Asi změna časoprostoru či co. Odmítám nabídky na drogy, platím, dávám s ním aspoň špeka a jdu spát.

Khmerský homosexuál a německé prase

Ráno vypadnu z guesthousu, sedím na pláži a přemýšlím, jak dál. Samozřemě mě hned otravuje mladý a zjevně přiteplený Khmer s ještě mladší holčičkou. Khmer mi chce prodat jakýsi zaplétaný náramek přátelství, nakonec mi ho zaplétá zadarmo a peskuje mě za špínu za nehty. Skoro se stydím. Volí modrou a černou barvu. Tahle ta sorta zjemnělých homoušů má fakt čich. Kolem prochází tlusté německé prase, které laškuje s holčičkou. Oba Khmerové na něj hledí a v jejich tvářích nejde nic přečíst. Myslím, že jim pohrdají. Stejně jako přihlížející tuk-tukář. Ten ale po chvíli váhání za prasetem vyráží a nabízí mu své služby. Vsadím se, že by mu prodal i tu holčičku.  

Beach boy

Nakonec s klučiny vymámím, že nedaleko jsou hezké pláže, kde není tolik otrapů, beru tuktukáře, který chce nehorázné 4 dolary, ale nakonec kývne na jeden a po asi pěti kilometrech vysedám v díře, kde jsou sice hezké pláže, ale ubytování jen v bungalovech téměř u moře. Co se dá dělat. Platím nehorázných 15 dolarů za noc a hledám nějaké místo, kde není moc lidí. Po asi dvou kilometrech přebrodím nějakou řeku či co, polorozpadlé bydlení místní chudiny a náhle mám kilometry pláží sám pro sebe.

Spálený beach boy

Celý den se povaluji na pláži, procházím jakousi prázdnou přírodní rezervaci a koupu se v moři. Až pozdě odpoledne přijede asi 500 metrů ode mě nějaký frantík s miniloďkou. Chvíli s ním kecám, říká že nebyl ve Francii už 10 let a že si jen tak cestuje. Po příchodu do bungalovu je mi blbě, jsem totálně spálený a dehydrovaný. Za chvíli v horečkách usínám a zdají se mi překrásně šílené vize. Budím se k půlnoci, až na jeden bar vše zavřeno, kupuji si aspoň 1l. vody za 2 dolary. Celý den jsem nic nejedl.

Směr Siem Reap

Ráno jdu zpět do Sihanoukville, posílám pryč všechny tuktukáře s tím, že mám nohy a jdu do Disneylandu. Nakonec mě jeden bere zadarmo. V městě si kupuji místo v nočním lůžkovém busu do Siem Reapu a celý den se procházím po okolí. Kecám s místními, popíjím pivo a jím v levných restauracích. Místní jsou sice ze začátku otravní, ale po chvíli jsou docela fajn. Nejsou tak uctiví jako Laosané, ale o to přátelštější a otevřenější. A dá se s nimi velice dobře smlouvat. Večer nasedám do busu a čeká mě desetihodinová cesta hrůzy. Loupe se mi spálená kůže po celém těle a já nevím jak ležet. Peklo. Obzvlášť na těch jejich polňačkách.

Okolí Sihanoukvile

S Maďarem v pokoji

V Siem Reapu se na všechny po vysednutí z busu vrhá armáda tuktukářů, domlouvám se jedním Maďarem, který má pronajaté místo v jakýmsi guesthousu, že s ním půjdu do twin room a pro úsporu peněz si pronajmeme společně tuk tukáře na prohlídku Angkor Watu. Tuk-tukář vyprdne směšnou částku 50 dolarů za den, ale velmi ochotně přistoupí na 20. Ubytování je nic moc, ale je levný a na střeše je bar pro zlatou evropsko-čínsko-americkou mládež. Dáváme tam špeka a jedem do Angkor Watu.

Siam Reap

Opice a zloději v Angkor Watu

Angkor Wat je úžasný, projíždíme ho asi cca deset hodin a mě trochu mrzí, že jsem si nevzal třídenní vstupenku a neprojedu si to sám na kole. S Bélou, který dělá fotografa ve Vídni, či co si děláme srandu z všudypřítomných dětí, které chtějí dolar za prodej knížky o Angkoru apod. Je to neuvěřitelně levné, ale nechce se mi s těmi věcmi tahat. Tak chci jen kvůli tabáku do špeků koupit cigarety a nějaká coura si řekne o nehorázných 15 dolarů (v obchodě stojí cca 1 dolar). Jsem tak šokovaný, že jí je dávám a jen horko těžko zachraňuji situaci a aspoň deset dolarů dostávám zpátky. Béla je už zhulený a honí se s opicemi.

V době, kdy Češi lozili po čtyřech

Angkor Wat bylo první město na světě, které v době, kdy Češi (nikoliv Jihomoravané!!!) bydleli ještě v jeskyních a lozili po čtyřech, mělo milion obyvatel. Ruiny jeho chrámů se rozprostírají na desítkách kilometrů čtverečních a tak přestože je navštěvován každodenně navštěvován tisíci turisty, najde v něm každý místo, kde může být sám obklopen totálně magickými stavbami. Béla hlavně fotí, já si zhulený procházím zákoutí jednotlivých ruin. Tuktukář vždy čeká před jednotlivými areály.

Stravovny a zlatá mládež

Náš tuk-tukář je fajn kluk, ale poněkud pesimista. Je mu 26 let a je svobodný. Stěžuje si, že je moc tmavý a nemá 5000 USD, které jsou potřeba na svatbu. Po Angkoru po něm chceme, aby nás vozil do místních stravoven pro chudé. Jsme tam za atrakci, kupujeme mu pivo. Béla je těmi loco people posedlý. Po dvanáctihodinách propouštíme tuktukáře, a jdeme do baru v našem gh. Je pro zlatou mládež, moc náš to nebaví, chvíli kecáme s nějakými lesbickými Kanaďankami, Taky je to tam nebaví, tak se zhulujeme senem, což je dost obtížné, chvíli chodíme Siem Reapem a jdeme spát.

Rybky, rybky, rybičky

Siem je sice díky blízkosti Angkoru přeplněn turisty, ale jinak je to třetí nejchudší region v již tak dost chudé Kambodži. Jde to vidět ve chvíli, kdy člověk opustí těch pár turistických ulic. Chodíme celý den po městě a nakupujeme blbosti. Baví nás smlouvat u místních prodejkyň. A vcelku se daří. Nakonec si sedáme do nějakýho akvária, kde nám rybky okusují nohy, což ze začátku docela lechtá, ale je to fajn. Platíme dolar za 15 minut + pivo jako bonus.

Smlouvací hody

Večer jdeme na pub street, což je taková obdoba Kao San Road. Kao San má ale aspoň nějakou atmosféru, tady jen turisté chodí po jediný ulici, kde nic není, jen předražený restaurace. V jedný je ale pivo za půl dolaru, tak tam sedáme, dostáváme nejlepší místa na balkoně a nasíráme číšníka tím, že si nedáváme nic k jídlu. Piva ale pijeme dost. Jdeme na noční market, kde nikdo není, tak tam úspěšně smlouváme, pak se ztrácím, a když už si téměř beru motorbike, tak vidím Bélu, jak si dává palačinku a obluzuje prodavačku. Ta chce 4000 rielu s tím, že domácí ji mají za 2000. Tak jí vysvětluji, že jsem Khmer v mlád unesený do ciziny, říkáme jí, že vypadá max. na 23 ne na 31. Nakonec souhlasí se 2000, chci jí stejně dát 4000, ale v peněžence mám jak zjiš´tuji 1500. Tak to se smíchem bere. Béla si kupuje na zítřejší večer jízdenku do Bangkoku, já na hranice. Z žertu zkouším smlouvat a tak platím 4 místo 6 dolarů.

Za hranicí po škole

Ráno odjíždím minivanem k hranici. Tam znovu narážím na Němce a Frantíka z Phnomphengu. Čtyři hodiny trčíme na přechodu. Přednost mají ti, kterí místní celnickovekslácké mafii zaplatí nenápadně úplatek za VIP stamp razítko cca 200-400 bht. Potěšitelné je, že to značná část Evropanů odmítá a raději trčí ve frontě. Kurvy zůstaly v Česku. Ostatní míří rovnou do BKK, já chci ještě trochu poznat thajské malé města, tak se snažím najít nějaký levný gh v příhraničním městě, jehož jméno si nevybavuji. Město je jedna velká tržnice. GH se mi zdají drahé a nakonec mě bere k sobě nějaká místní učitelka, která sice nemluví moc dobře anglicky, ale jinak je milá.

Thajská celnická mafie

Vpravo bílí korupčníci

Konec

Příloha

Zde po vzoru Markýza De Sade a jeho 120 dnů Gomory končí podrobnější útržky protože mě to již nebaví psát a stejně doufám, že se nenašel mezi mými známými žádný úchyl, který by ty blbosti dočetl až k tomuto místu. Dále jen nadpisy dalších útržků.

Ayuttaya: Bývalé královské město

Zpátky v Zoo na Kao San Road

14 hodin chlastu s Belgičanem

Je mi blbě a hraji si na Miloše Zemana v čínské čtvrti, abych následně usnul v parku, jak Schwarzenberg.

Park před královským palácem

Všichni fotí jen hlavu velkého ležícího Buddhy, přitom zadek má také velký

Zásadní odhalení: V buddhistických chrámech je to samý Buddha. 

Všichni se chtějí vyfotit tvář největšího ležícího Buddhy.

Jeho zadek si nefotí nikdo. Přitom je to opravdu velký zadek.

Thajské školačky rozumí moderní žurnalistice skoro stejně špatně, jako čeští novináři

Thajské školačky dělají za domácí úkoly interview s cizinci. Stejně jako většina českých novinářů nechápou, že nejdříve je třeba odpovědi napsat a teprve poté se správně ptát. A že vůbec nejlepší je žádný rozhovor nedělat a odvolat se na zdroj z blízkého okruhu dotyčného, jehož jméno redakce zná, ale nebude ho na jeho přání zveřejňovat. I když tohle jde některým českým novinářům dobře.

Zmeškaný Check-In

Na závěr to šlo všechno málem do hajzlu

V Asii se člověk bojí přejít ulici, aby ho i na zelenou něco nesrazilo, v Evropě se bojí přejít na červenou i když hodinu nic nejede, aby ho nepřepadl nadržený fízl

Frankfurt am Main

Frankfurt am Main

Frankfurt am Main

Zpátky v Hobitíně

Opět v České republice

Závěrečné shrnutí

Některé věci jsou milejší než většina lidí. Mé tenisky šly v zimě z Hamburku nocí věrně 30 km k Baltskému moři, šplhaly po zasněžené Šumavě, utíkaly před býky v Pamploně a šlapaly (ha,ha,ha) na horkých asijských ulicích. Odrovnal je až celodenní déšť ve Frankfurtu. Byly věrnější, než většina lidí dokáže být dřív, než je k tomu přinucena časem a gravitací.

To nás přivádí i k závěrečnému shrnutí mého pozorování při výletu v Asii. Zatímco většina žen to může po třicítce pomalu zabalit, smutně v zrcadle pozorovat, jak se i navenek mění v rozteklé hašteřivé krávy a dole sušit, i ti největší volové s pupky po kolena a plešatou hlavou si mohu dál vesele užívat radostí života a rozkoší prodejného mládí.

A tak nakonec zase všechno dobře dopadlo.