Upozornění: Navzdory bulvárnímu titulku, který má pouze nalákat senzacechtivé
idioty k prokliku, je následující obsah zcela nudný a nezáživný.
Gramatická stránka věci je naprosto příšerná, fotky katastrofální a všechny
příběhy ohledně drog, alkoholu, či sexuálního vyžití jsou navíc zcela
smyšlené.
Kocovina a čínská letuška
Příště až někam pojedu, tak nebudu přespávat u Bláži. Ve čtyři ráno se
motám opilý a zhulený Prahou a ptám se domorodců, jak se dostanu na Ruzyň.
V Amsterdamu říká manická fáze papá, let do Bangkoku je jedenáctihodinovým
peklem, kdy zpocený a vyschízovaný k nesnesitelnosti přemýšlím, že vtrhnu
do kabiny Airbusu China Airlines a s výkřikem „We are Movement for the
Liberation of Tibet,“ se budu dožadovat okamžitého přistání. Jediným pozitivem
je čínská letuška, která sedí naproti mě, je to pro ni první služební let a tak
ještě neví, jak si sednout aniž by jí bylo vidět z pod minisukně až do
krku.
 |
| Zločinci, kteří způsobili, že se můj let změnil v kocovinové peklo |
9000 km od domova
V Bangkoku je teplo a vědomí, že jsem 9000 kilometrů od zaprděného
Hobitína obývaného zdegenerovanými poloskřety mě vrací do života. Cestou do
centra se směji Thajcům, že jsou mimořádně oškliví a je mi fajn. V centru
pobíhám jak pitomec a snažím se zjistit, jak se dostat na Kao San Road. Poblíž
této čtvrti pro bílé batůžkáře a podobnou verbež jsou nejlevnější guesthousy.
Nakonec mi nějaký místní fízl písknutím přibržďuje polorozbitý bus, který plní
funkci místní linky MHD a míří tím směrem.
 |
| Kao San Rd. ve dne |
Šílený Japonec s igelitkou
V busu sedí místní hnusáci, ale nesměji se jim, protože tam sedí i
pozoruhodná bytost s rozpadajícím se báglem a igelitkou, která je tak
ošklivá, že to zaráží i Evropana uvyklého na ledacos z pohledu na tlustá
bílá monstra v minisukních a krátkých tričkách. Ukazuje se, že jde o
Japonce, což jsou ostatně taky dobří šílenci. Jeden známý kdysi v Ugandě
potkal Japonce, který spal na ulici a prodával trika, protože chtěl vidět
gorily v pralese. Tohle byl asi jeho bratr. Chtěl jet na Pattayu. To je
taková turistická šaškárna, kde sice nejsou gorily, ale bílých opic je tam
plno.
 |
| Kao San Rd. v noci |
Studentem za 300 Kč
Vysedám poblíž Kao San, ubytovávám se v nejlevnějším Guesthousu. Kobka
2*2 metry, jednoduchá postel, okno a hajzl na chodbě. Dobrý. Večer bloudím
okolím, večeřím za pár kaček na ulici a pak se jdu podívat na Kao San. Odháním
kurvy a místní prodejce, prodírám se davy bílých opičáků a směji se ožralým
Britům, které úspěšně loví místní ladyboys. Sehnat se tu dá ovšem všechno. Od
falešných ISIC karet, přes pečené štíry až po trekové boty z druhé ruky.
 |
| Kao San Rd. Je libo ISIC, Mezinárodní novinářský průkaz, či snad průkazku pilota ČSA? |
Lidské trosky v uličce bídy
Ráno vyrážím do čínský čtvrti, ale zabloudím, tak na to kašlu a brouzdám po
druhém břehu Chao Phraya. Nakonec lezu do ulice, která vede k řece cca 2
km, je široká sotva půl metru a obestavená chatrčemi v níž se povalují
stvoření, která téměř nevypadají jako lidé. Neuvěřitelná chudoba a smrad.
Poprvé v životě mám strach fotit. Jednak by tam bylo velmi snadné zmizet,
ale hlavně by mi přišlo trapné fotit takovou bídu, jak nějaký lidský cirkus.
 |
| Jedna z bohatších částí Bangkoku |
Chlupaté porno
Další den narážim na čínskou čtvrť, spousta lidí a krámů se vším možným.
Nejzábavnější mi přijdou erotické časopisy, zejména jeden se specializací na
chlupaté ženské. Málo Evropanů, ale vcelku nuda. Nakonec jdu na
vlakové nádraží Hua Lamprong. Z večerů na Kao San už mi třeští hlava,
takže zavrhuji cestu do severního Laosu, kde je turistů taky mrtě a kupuji
lístek do Ubon Rachathani, odkud pojedu do jižního Laosu, kde nic není, takže
by tam nemuseli otravovat ani bílé ksichty.
 |
| Čínská čtvrť: Věštbu, kterou mladá dívka obdržela naleznete v závěrečném shrnutí na konci příspěvku |
Bajka o mniších a ušákovi
Poslední den v Bangkoku se ještě jednou snažím najít tu uličku hrůzy,
protože to přece nejde, abych si to nevyfotil, ale nepodaří se mi ji najít. Tak
se aspoň projíždím do odjezdu vlaku lodí po kanálech. Nechápu systém placení,
tak neplatím. Na vlakovém nádraží je místo vepředu vyhrazené mnichům. Když hraje
thajská hymna a ukazují toho jejich ušáka (král má velké uši), všichni vstanou,
jen mniši to okázale ignorují. Přes noc 10 hodinový přesun vlakem do Ubon
Rachathani. Ve vlaku jsem jediný běloch a nikdo tu nemluví anglicky. Vlak jede
šíleným způsobem, čekám, kdy vykolejíme, ale nic.
 |
| Ušáci mají dopravu po Chao Phraya zdarma. Stejně jako já. |
Ubon Rachathani a chuť na jitrničku
Těšíte se z pokročilé sociální fobie, prohlubující se paranoi a při
vaší maniodepresi se manická fáze již téměř nevyskytuje? Tak potom je Ubon
Rachathani v nejchudší oblasti severního Thajska právě pro Vás. Jinak tam
ale nejezděte. Krom i na thajské poměry ošklivé Thajce, tam nic nenajdete.
Naposledy, co si hraji na výletníka. Příště s cestovkou na Hurghadu či do
Turecka. Nebo ještě lépe. Doma budu jíst jitrničky a smát se pitomcům, co se
s báglem jak idioti tahaj odnikud nikam.
 |
| To nejzajímavější, co lze v Ubon Rachathani spatřit jsou tyto pračky |
Mnich za volantem a slepice v pytlích
V Ubon Rachathani se nakonec dorozumívám s nějakou bábou, že chci
do laoského Pakche a ona mě bere motorbikem na místní autobusák. Tam mě strkaj
do místního busu a v dalším městě na korbu dodávky, které veze na hranice
pár lidí a jejich zboží, protože v Thajsku je dost věcí podstatně
levnější. Fajn cesta s fajn lidmi, cibulí a slepicemi kvákajícími
v pytlích. Nějaký týpek mě učí jak říct laosky „kolik to stojí,“ aby mě
místní moc neokrádali. Kousek před hranicí nasedá za volant mnich,
díky čemuž projíždíme předhraničními kontrolami bez kontroly.
Na skútru přes Mekong
Na hranicích platím úplatek laoským celníkům dva dolary a pak zjišťuji, že
nejbližší město je asi pěkně daleko. Chci to jít pěšky, ale nějaký motorbike mi
řekne, že mě tam za 100 bahtů (asi 70 Kč) hodí. Tak to beru. Cesta je dlouhá,
všechny děti mají skútr, jen ty nejmenší jezdí ze školy na kole, idyla
příjemného venkova Indočíny. Konečně přejíždíme přes Mekong a jsme
v Pakche. Bylo to přes 40 km a tuším, že budou problémy.
 |
| Pakche, největší město v jižním Laosu |
Motorbike se vzteká
Vysvětluji řidiči, že nechci žádný posraný hotel a ať mi zastaví před
směnárnou, že si potřebuji vyměnit prachy. Staví před Western Union a chce po
mě 500 bahtů. Říkám mu, že mu dám sto bahtů, jak jsme se dohodli. Cosi kvičí o
tom, že to bylo daleko, že zavolá policii a ta mě zatkne a bla bla bla. Kašlu
na něj, sedám na bágl a v klidu pozoruju, jak nervózně kouří jednu za
druhou. Nakonec mu dám 140 bahtů. Ani se nerozloučí, nepodá mi ruku a naštvaně
odjíždí. Když tak o tom přemýšlím, tak one hundred zní v té jejich
angličtině hodně podobně jak five hundred. Ale co.
 |
| Tržnice v Pakche: Centrální přepravní nádraží |
Konečně milionářem
Nakráčím do Western Union, kde se mi klaní už od dveří. Měním 150 dolarů a
je ze mě milionář, protože jeden dolar je 8000 rielů. Jdu do nějakýho
guesthousu za 50 tisíc rielů. V jižním Laosu nemají single roomy, ale cena
je v pohodě, pokoj obrovský, teplá voda a dokonce i pitomá televize. Večer
chodím po městě, všichni lidé neuvěřitelně chudí a neuvěřitelně milí. Večeřím
místní jídlo za dolar. Poprvé si dávám pivo. Je fajn.
 |
| Obydlí méně zámožných obyvatel v Pakche. Satelit do každé rodiny |
Kavárník zrádce socialismu
Ráno chodím po městě, kupuji si čerstvý džus za cca 5 Kč od milé holky,
která nemá na vrácení z cca 20 Kč, a stávám se pro místní mládež vítanou
atrakcí. Jen mě překvapuje, že nevidím žádnýho bělocha, přitom Pakche je docela
velký město. Ale vyhovuje mi to. Nakonec sedám do kavárny. Kavárník je první
člověk, který umí anglicky, tak s ním chvíli kecám o tom, že zdejší
komunisté jsou svině. Pronajímám si skútr a vozím se po okolí. Je super a
ovládání skútru je i pro mě snadný. Večer zjišťuji, že nějací cizinci bydlí
v guesthousech na nábřeží, kde je i pár normálních restaurací.
 |
| Pro místní mládež jsou cizinci atrakcí |
Malá noční hudba
Kupuji nějakou trávu a do jedný sedám, popíjím Beerlao a pozoruji okolí.
Vděčná lůza jezdí po večerech na vietnamských skútrech polozhasnutým městečkem
jižního Laosu a uvědomělí členové strany spolu s bílými kapitalisty popíjí
na březích Mekongu. Němečtí pánové v letech tu zapíjí své úspěchy u
mladičkých Thajek v Bangkoku, Francouzi ztrátu Indočíny, zdejší komunisté
ztrátu tváře a nové zlaté hodinky. Jen mladí Angličané chybí. Jsou ve Van
Viengu na severu Laosu. Tam je jejich asijský San Sebastian se svým opiem a
houbičkami.
 |
| Na břehu Mekongu |
Where are you from?
Ráno vyrážím na nějaký kopec s Budhou, kecám s místními
školačkami a po výstupu vidím nějaké bílé individuum. Vyštěknu na něj obligátní
„Where are you from,“ a odpovědi „Czech Republic,“ se začnu chechtat. Nakonec
je to fajn týpek. Během pokecu prochází kolem mnich a nabízí nám chipsy.
Nechceme je, tak je nechává na stromě a odchází. Sotva zmizí, tak se na ně
vrhám a sežeru je. Pak hledám nějaké sošky budhů, čumím na Pakche z výšky
a je mi fajn.
Reality show po laosku
Večer hulím to jejich seno a bavím se s místními lidmi. Tihle
socialističtí jiholaosané, kteří jsou zároveň hluboce věřícími budhisty, jsou
asi nejmilejší lidé, jaké jsem kdy potkal. Na dobrou noc čumím na lokální
reality show, nerozumím ani slovu, tak si vymýšlím vlastní scénář a usínám
s přesvědčením, že jej prodám minimálně Murdochovi a vydělám bambilion
dolarů.
 |
| Socialistický Ozzy v roli porotce |
Na korbě za koloniální Francií
Probudím se a žádný bambilion dolarů nikde, tak vyrážím na místní tržnici,
kde oznamuji, že chci do Champasaku, pak si jen sedám na korbu dodávky a čekám,
až se naplní místními trhovci a jejich zbožím. Trochu mě očumují, tak je fotím,
ale mám zkurvený foťák a ani mě nebaví fotit, tak na to seru a jen se bavím
jejich hatmatilkou a rozhovory. Staví mi v Champasaku u nějakýho
guesthousu. Typická koloniální Francie. Zase asi za cca 6 dolarů a na mé poměry
lux. ubytování.
Nuda jako v Brně
Půjčuji si kolo a vyrážím směrem k nějakým zříceninám
v angkorském stylu. Cesta je dlouhá, tak se stavím v restauraci. Sedí
v ní místní učitelé, neumí anglicky, ale pijí pivo, takže je s nimi
sranda a chvíli s nimi zůstávám. Samotné zříceniny o ničem, tak šplhám na
kopec, ale je to samá liána, skála apod., takže se málem zabiji a výhled na
prd. Ale dobrý, jen jsem si roztrhl ruce, bermudy a málem přizabil jednoho
místního obejdu, když se pode mnou utrhl kus skály a šutry padaly dolů. Večer
je nuda, protože po šestý je tma, vše je zavřeno a jen na mě štěkaj psy, když
se procházím po zdejší hlavní a jediný ulici.
Směr jih
Ráno to balím, nechám se spolu se třemi frantíky převést na druhou stranu
Mekongu a tam nastupuji do dálkového busu z Pakche do Si Pan Dhon, což má
být jakási oáza klidu, kde se v Mekongu, který tu dosahuje šíře až 14
kilometrů, nachází asi 4000 ostrovů (Tato oblast je taky jako Four Thousand Islands souhrně označována). Francouzský
pár nenastupuje, chce si projít laoský venkov, zbylá Francouzka se mě ptá kam
jedu, na který ostrov, ale já vím prd, protože mám jen základní mapu
jihovýchodní Asie, kde jsou tak. max hlavní města a nějakým studiem jsem se
nezabýval. Tváří se mírně řečeno poněkud zaraženě.
 |
| Champasak: Hlavní třída |
4000 ostrovů
V Si Pa Don se nalodíme s dalšími turisty na
člun, já zaskřehotám jakýsi název, který říkal týpek přede mnou a odkývám
upřesnění prodejce, že jako opravdu chci na Don Det. Řeka je tu fakt téměř bez
pohybu. Spousta ostrůvků, rybářů na loďkách a já si uvědomuji, že po večerech
tam bude pěkná nuda a že mi navíc došla tráva. Na ostrově se ubytovávám,
procházím ostrov, kde je spousta turistů, ale málo ubytovacích kapacit, takže
se jim člověk vyhne. Ohromující klid a chudoba místních, kteří bydlí mimo
hlavní turistický areál. Dřevěné chatrče, elektřina jen z generátorů, ale
u každého domu starý satelit.
Jak český idiot na turecké pláži
Druhý den projíždím na kole ostrov, kde jsou super
vodopády, na nichž místní staví nějakou hráz či co, pak přejíždím na další ostrov,
kde jsou další vodopády, rybářský vesnice apod. Prostě idyla, pohoda, klid. Mám
toho plný zuby, kdybych se chtěl opalovat, jak u moře a popíjet od rána do
večera ovocné šejky (jsou skvělé a levné), tak jsem mohl jet do stupidního
Turecka, Bibione či tak podobně, jak každý druhý český šašek, takže se
rozhoduji, že to zabalím a zítra ráno pojedu do severního Laosu. Taky zjišťuji,
že flip-flopy jsou vážně boty na hovno a já mám prsty odřené do krve.
Směr Kambodža
Ráno se nechám přepravit zpátky na pevninu, tam zjišťuji, že u busů na
sever je vřava a nějak se mi tam nechce, pak vidím ceduli, že Kambodža je 17
km, tak kašlu na severní Laos a jdu pěšky k hranici. Odháním tuk-tukáře,
nakonec se pár kilometrů svezu s traktorem. Míjí mě bus, který veze
turisty přímo do Phnompenhu, což má být asi hlavní město Kambodže a já
si uvědomuji, že vím o Kambodži úplný hovno. Ale co, cesta je fajn, podél ní
Laosanky bijí žito, malé děti na mě řvou s úsměvem sábaai-dí
a ono to všechno nějak dopadne.
Opuštěn na hranici
Na hranici vůbec nikdo krom tří Japonců není, laoský
celník chce úplatek 2dolary za výstupní razítko, dělám, že mu nerozumím, ale na
kambodžský straně mi bez něj nechtěj dát vízum, tak tomu parchantovi dávám dva
dolary v té jejich měně, která je stejně mimo Laos nesměnitelná, platím za
vízo a jsem v Kambodži. Pak zjišťuji, že vím o Kambodži skutečně úplný
hovno, protože, nejbližší město Stung Treng je 70 km daleko, je neděle, nemám
se tam jak dostat a navíc nemám ani ty jejich riály. Skvělý.
 |
| Celnice Laos/Kambodža. Japonský turista se klaní a prosí celníka, aby si vzal dva dolary úplatek a on mohl na druhou stranu |
Když nemáme drogy, tak čicháme zplodiny
Nu což, pravím sobě a kráčím v rozšmatlaných teniskách dál. Kráčím
dlouho. Kolem mě jen hořící stromy a spálená země, kterou zdejší farmáři
vypalují pro zemědělskou půdu. Spát zde příliš bezpečné asi nebude, ale
zplodiny dělají dobře mým mozkovým závitům tak se tomu směji a vesele si
prozpěvuji píseň o anglickém námořníkovi, což je vzhledem k tomu, že mi
došla voda docela příhodné. Pak přichází tma, v dáli slyším tygry, u nohou
mi šustí jedovatí hadi a náhle mi zastavuje vozidlo.
 |
| Krásy severní Kambodže |
Konec snů o romantické noci
Co se dá dělat. Vzdávám se své představy romantické noci uprostřed
doutnajících ohňů, vsedám k jihokorejským inženýrům a ti mě vezou až do
Stung Treng. Smějí se mi a na dotaz, kolika bělochům už takhle zastavili, mi
jejich kambodžský průvodce sděluje, že moc ne. Že i se mnou tady za poslední
roky veze druhého bělocha. Přede mnou, že to byl asi před rokem nějaký šílený
Francouz, který sebou neměl ani peníze. Když je ujišťuji, že ani já nemám ty
jejich riely, tak jejich nadšení dostupuje vrcholu.
 |
| Sekong |
Hladovění v Stung Trengu
Ve Stung Trengu mě vezou do předraženýho guesthousu, ale berou tam dolary,
tak to beru. Procházím se po okolí u Sekongu potkávám pár dalších cizinců, ale
jinak mi lidi nepřijdou nijak zvlášť přátelští. Oproti milým Laosanům mi jejich
povaha nepřijde ani trochu holubičí. Spíš mi připomínají zfetované Nigerijce.
Mám hlad, ale protože vím o Kambodži hovno, tak nevím, že mé dolary by vzali
stejně ochotně jak Riely, tak jdu spát.
 |
| Stung Treng |
Zlaté české dálnice
Probudí mě hluk tržnice, která je přímo pod mým oknem, tak balím bágl a za
pár minut mám za deset dolarů odvoz do Phnompenhu. Cesta je
hrozná. Minivan přecpaný lidmi a zbožím se plouží po silnicích na úrovni české
polňačky, neustále se troubí a vzduch je příšerný. Trvá to deset hodin.
V hlavním městě měním pár dolarů do místní měny za cca. 3850 rielu za
dolar. Pak se dovídám, že se platí převážně v dolarech ve výhodnějším
kurzu 4000 rielu za dolar, ale čert to vem. Ujímá se mě tuk-tuk, který chce dva
dolary a navrhuje mi guesthouse za deset dolarů na noc, Posílám ho do prdele
s tím, že mu dám dolar a ať mi najde guesthouse za pět dolarů na noc.
Samozřejmě to bere.
 |
| Tržnice Stung Treng |
V ráji
Před guesthousem mě přebírá jeho tuk-tukář Sam, který
je usměvavý a prodává mi, jak se později dovídám předraženou trávu za 3 dolary
za brko. Po ubytování jdu dolů, kde je prima venkovní bar guesthousu, leží
v něm týpci, z nichž někteří v Kambodži vegetí již šest let a po
zjištění velmi příjemných cen se oddávám nezávazné konverzaci a líně popíjím.
Majitel guesthousu jen sedí a píše si čárky do bločku, když si některý
z hostů něco bere z lednice nebo si objedná jídlo. Platí se při
odjezdu, nebo kdy se hostu chce. Fajn prostor.
 |
| Phnompenh |
Mezi šílenci
Ráno dávám snídani a špeka a kecám s lidmi
z guesthousu. Zajímaví týpci. Francouz, který se šest let schovává
v Kambodži před exmanželkou, Walesan, který pije ruskou vodku a nemá rád
Angličany, Finové, kteří taktéž celé dny sedí jen na baru a pijí, Němka, která
si celý den čte a s nikým se nebaví, Angličan, kterého vzrušuje šílený
provoz v Phnompenhu a tráví čas tím, že se po jeho ulicích prohání na
motorce a Kanaďan o kterém si myslíme, že je postižený, protože mluví sám
k sobě a zásadně spí venku, ale pak projeví záblesky normality a normálně
konverzuje. Nabírá mě Sam a spolu s jedním Němcem a Francouzem nás odváží
na pole smrti a věznice z éry Pol-Potova režimu.
Muzeum rozličného využití zemědělského nářadí
Ty mě nijak nenadchnou. Turisté dováženi z celého
hlavního města se prochází po místech, kde panuje přehnaná pompa, fotí jámy,
kde se házely umučené mrtvoly a vůbec je to vcelku nuda. Navíc je mezi oběma
místy značná vzdálenost, což v šílené dopravě není nic příjemného. Jediné,
co mě skutečně zaujme, je vynalézavost s jakou Rudí Khmerové využívali
rozličných zemědělských nástrojů a pak také billboard současné vládnoucí
strany, který visí hned vedle billboardu upozorňující na místo genocidy. Chvíli
kecám se Samem, říká, že je ženatý a jeho snem je mít vlastní tuk-tuk. Za
pronájem platí na den 5 USD. My mu za celý den práce dáváme 20 USD. Když nikoho
nesežene, má smůlu. Má ale samozřejmě nějaké kšefty s trávy a dostává
nějaký podíl za lidi, které dohodí do guesthousu. Tuk-tuk přijde na 600-1000
USD. Prý možná za dva roky.
 |
| Zemědělské nástroje našly své využití i na poli smrti |
Čekání na frantíka
Po návratu do guesthousu dávám sprchu a pak v baru potkávám kluky, se
kterými jsem byl ve věznici. Dáváme pár piv a jdeme na večeři do vedlejšího
baru. Tam dáváme další piva, platíme směšnou částku a jdeme spát. Mě se moc
nechce, tak scházím dolů, posílám nočního hlídače, ať mi sežene dva lahváče a
kouřím trávu s dalším Francouzem. Po návratu nám noční hlídač nabízí, že
sežene Ice, což je khmerský metamfetamin, tak mu to odsouhlasíme. Bohužel
frantík nemá prachy, tak bere skútr a mizí do města. Přivedený dealer je
evidentně sjetý a čekání ho značně znervózňuje. Prima situace.
Chvilka romantiky
Nakonec od něj něco berem, ale je to předražený a nic moc. Naštěstí
potkáváme Belgičana, ze kterého se vyklube evropský obchodník, který se
v Kambodži schovává před zákony, takže se sjíždíme jeho heroinem, icem a
kokainem a je nám fajn. Pak přichází Belgičanova vietnamská milenka, kterou mi
věnuje s tím, že musí ještě s Francouzem něco dořešit. Trochu mě to
zaráží, ale holce to evidentně moc nevadí. Po dvou hodinách se oba vrací ještě
víc sjetí, dávají mi ještě trochu koksu a i s Vietnamkou odchází. Jsou
čtyři, jsem sjetý jak dělo a já si uvědomuji, že za hodinu odjíždím na jih do
Sihanoukville, protože chci na chvíli k moři.
 |
| Noční diskuse o mezinárodní obchodní a bezpečnostní politice |
Cesta děsu
Vstávám, beru jízdenku od majitele guesthousu, platím směšnou částku za dvě
noci přespání a pití na baru a až na nádru zjišťuji, že mi to jelito dalo místo
na jih, jízdenku na sever. Naštěstí mám na něj číslo, tak mu volám, posílám do
prdele a on mi přes holku za pokladnou vyřizuje výměnu za správnou jízdenku.
Cesta tradičně příšerná. Hrozné silnice, trvá to zase cca 6 hodin, navíc si
vedle mě sedá odporná Kambodžanka s malým šklebákem a za mě to samé. 6
hodin řevu, který ta matka ignoruje, jen občas dítě napálí sevřenou pěstí. A já
jsem na dojezdu, potím se, dostávám záchvat paranoi a na zastávce se málem
zbavuji všech drog, co mám u sebe. Naštěstí si to včas rozmyslím.
Nejkrásnější zátoka na světě
Sihanoukville je hrozná díra. Něco jak Bibione či Chorvatsko. Spousta
bělochů, vše předražené, sere mě to od první chvíle. Guesthouse je za 10 dolarů
na noc a je vyloženě odporný. Neosobní, jak nemocniční cimra a
namyšlený Khmer, který dělá v recepci se tváří, jak kdyby byl majitel
trafiky u Hiltonu. K znechucení všech Kambodžanů si s řehotem a
nevěřícným kroucením hlavy fotím komický, ale asi vážně myšlený nápis, že
zdejší pláž jsou na nejkrásnějších zátokách na světě. Neujdu ani deset metrů, aby na mě někdo nepořvával „Motorbike, sir?“ Bolí mě
z toho hlava.
Agresivní anglický opilec
Navíc se hned první den dvakrát ztrácím. Poprvé mě zpět do mého guesthousu
bere přitroublý policajt, podruhý si už ani nepamatuji jméno guesthousu, tak se
motám po městě. V zálivu se válí bílá prasata obsluhovaná namyšlenými Khmery a v postranních uličkách je chudoba a bída. Málem mě sráží ožralý opelíchaný Angličan na motorce. Pak za
mnou utíká a furt na mě řve, proč jsem tu silnici přecházel takovým způsobem.
Posílám ho do prdele, ale starý ožrala furt šaškuje se sevřenou pěstí, tak mi
nakonec nezbývá než mu podkopnout nohy. Pro jistotu ho ještě kopu do hlavy, aby
ho nenapadlo vstát, a mizím do postranních uliček.
 |
| Sihanoukvile: Nedaleko "Nejkrásnějšího" zátoky na světě |
Hloupý řidič motorbike
Nakonec beru motorbike, který se mnou objíždí celé město. Konverzace je
velmi zábavná. „Do prdele, říkám ti, že ten guesthouse začíná na S, má dlouhý
název, je v hlučné ulici blízko pláže a je plný velkých stolů
s jídlem,“ řvu na řidiče, který mě opakovaně vozí ke guesthousům s názvy
jako S.C.T či Green Guesthouse. Je poněkud nervózní z toho, jak jsem já
nervózní, ale nakonec guesthouse asi po hodině nacházíme. Je v tiché
ulici, na které není žádný stůl s jídlem. Asi změna časoprostoru či co.
Odmítám nabídky na drogy, platím, dávám s ním aspoň špeka a jdu spát.
Khmerský homosexuál a německé prase
Ráno vypadnu z guesthousu, sedím na pláži a přemýšlím, jak dál.
Samozřemě mě hned otravuje mladý a zjevně přiteplený Khmer s ještě mladší
holčičkou. Khmer mi chce prodat jakýsi zaplétaný náramek přátelství, nakonec mi
ho zaplétá zadarmo a peskuje mě za špínu za nehty. Skoro se stydím. Volí modrou
a černou barvu. Tahle ta sorta zjemnělých homoušů má fakt čich. Kolem prochází
tlusté německé prase, které laškuje s holčičkou. Oba Khmerové na něj hledí
a v jejich tvářích nejde nic přečíst. Myslím, že jim pohrdají. Stejně jako
přihlížející tuk-tukář. Ten ale po chvíli váhání za prasetem vyráží a nabízí mu
své služby. Vsadím se, že by mu prodal i tu holčičku.
Beach boy
Nakonec s klučiny vymámím, že nedaleko jsou hezké pláže, kde není
tolik otrapů, beru tuktukáře, který chce nehorázné 4 dolary, ale nakonec kývne
na jeden a po asi pěti kilometrech vysedám v díře, kde jsou sice hezké
pláže, ale ubytování jen v bungalovech téměř u moře. Co se dá dělat.
Platím nehorázných 15 dolarů za noc a hledám nějaké místo, kde není moc lidí.
Po asi dvou kilometrech přebrodím nějakou řeku či co, polorozpadlé bydlení
místní chudiny a náhle mám kilometry pláží sám pro sebe.
Spálený beach boy
Celý den se povaluji na pláži, procházím jakousi prázdnou přírodní
rezervaci a koupu se v moři. Až pozdě odpoledne přijede asi 500 metrů ode
mě nějaký frantík s miniloďkou. Chvíli s ním kecám, říká že nebyl ve
Francii už 10 let a že si jen tak cestuje. Po příchodu do bungalovu je mi blbě,
jsem totálně spálený a dehydrovaný. Za chvíli v horečkách usínám a zdají
se mi překrásně šílené vize. Budím se k půlnoci, až na jeden bar vše
zavřeno, kupuji si aspoň 1l. vody za 2 dolary. Celý den jsem nic nejedl.
Směr Siem Reap
Ráno jdu zpět do Sihanoukville, posílám pryč všechny tuktukáře s tím,
že mám nohy a jdu do Disneylandu. Nakonec mě jeden bere zadarmo. V městě
si kupuji místo v nočním lůžkovém busu do Siem Reapu a celý den se
procházím po okolí. Kecám s místními, popíjím pivo a jím v levných
restauracích. Místní jsou sice ze začátku otravní, ale po chvíli jsou docela
fajn. Nejsou tak uctiví jako Laosané, ale o to přátelštější a otevřenější. A dá
se s nimi velice dobře smlouvat. Večer nasedám do busu a čeká mě
desetihodinová cesta hrůzy. Loupe se mi spálená kůže po celém těle a já nevím
jak ležet. Peklo. Obzvlášť na těch jejich polňačkách.
 |
| Okolí Sihanoukvile |
S Maďarem v pokoji
V Siem Reapu se na všechny po vysednutí z busu vrhá armáda tuktukářů,
domlouvám se jedním Maďarem, který má pronajaté místo v jakýmsi
guesthousu, že s ním půjdu do twin room a pro úsporu peněz si pronajmeme
společně tuk tukáře na prohlídku Angkor Watu. Tuk-tukář vyprdne směšnou částku
50 dolarů za den, ale velmi ochotně přistoupí na 20. Ubytování je nic moc, ale
je levný a na střeše je bar pro zlatou evropsko-čínsko-americkou mládež. Dáváme
tam špeka a jedem do Angkor Watu.
 |
| Siam Reap |
Opice a zloději v Angkor Watu
Angkor Wat je úžasný, projíždíme ho asi cca deset hodin a mě trochu mrzí,
že jsem si nevzal třídenní vstupenku a neprojedu si to sám na kole.
S Bélou, který dělá fotografa ve Vídni, či co si děláme srandu
z všudypřítomných dětí, které chtějí dolar za prodej knížky o Angkoru
apod. Je to neuvěřitelně levné, ale nechce se mi s těmi věcmi tahat. Tak
chci jen kvůli tabáku do špeků koupit cigarety a nějaká coura si řekne o
nehorázných 15 dolarů (v obchodě stojí cca 1 dolar). Jsem tak šokovaný, že jí
je dávám a jen horko těžko zachraňuji situaci a aspoň deset dolarů dostávám
zpátky. Béla je už zhulený a honí se s opicemi.
V době, kdy Češi lozili po čtyřech
Angkor Wat bylo první město na světě, které v době, kdy Češi (nikoliv
Jihomoravané!!!) bydleli ještě v jeskyních a lozili po čtyřech, mělo
milion obyvatel. Ruiny jeho chrámů se rozprostírají na desítkách kilometrů
čtverečních a tak přestože je navštěvován každodenně navštěvován tisíci
turisty, najde v něm každý místo, kde může být sám obklopen totálně magickými
stavbami. Béla hlavně fotí, já si zhulený procházím zákoutí jednotlivých ruin.
Tuktukář vždy čeká před jednotlivými areály.
Stravovny a zlatá mládež
Náš tuk-tukář je fajn kluk, ale poněkud pesimista. Je mu 26 let a je
svobodný. Stěžuje si, že je moc tmavý a nemá 5000 USD, které jsou potřeba na
svatbu. Po Angkoru po něm chceme, aby nás vozil do místních stravoven pro
chudé. Jsme tam za atrakci, kupujeme mu pivo. Béla je těmi loco people posedlý.
Po dvanáctihodinách propouštíme tuktukáře, a jdeme do baru v našem gh. Je
pro zlatou mládež, moc náš to nebaví, chvíli kecáme s nějakými lesbickými
Kanaďankami, Taky je to tam nebaví, tak se zhulujeme senem, což je dost
obtížné, chvíli chodíme Siem Reapem a jdeme spát.
Rybky, rybky, rybičky
Siem je sice díky blízkosti Angkoru přeplněn turisty, ale jinak je to třetí
nejchudší region v již tak dost chudé Kambodži. Jde to vidět ve chvíli,
kdy člověk opustí těch pár turistických ulic. Chodíme celý den po městě a
nakupujeme blbosti. Baví nás smlouvat u místních prodejkyň. A vcelku se daří.
Nakonec si sedáme do nějakýho akvária, kde nám rybky okusují nohy, což ze
začátku docela lechtá, ale je to fajn. Platíme dolar za 15 minut + pivo jako
bonus.
Smlouvací hody
Večer jdeme na pub street, což je taková obdoba Kao San Road. Kao San má
ale aspoň nějakou atmosféru, tady jen turisté chodí po jediný ulici, kde nic
není, jen předražený restaurace. V jedný je ale pivo za půl dolaru, tak
tam sedáme, dostáváme nejlepší místa na balkoně a nasíráme číšníka tím, že si nedáváme
nic k jídlu. Piva ale pijeme dost. Jdeme na noční market, kde nikdo není,
tak tam úspěšně smlouváme, pak se ztrácím, a když už si téměř beru motorbike,
tak vidím Bélu, jak si dává palačinku a obluzuje prodavačku. Ta chce 4000 rielu
s tím, že domácí ji mají za 2000. Tak jí vysvětluji, že jsem Khmer
v mlád unesený do ciziny, říkáme jí, že vypadá max. na 23 ne na 31.
Nakonec souhlasí se 2000, chci jí stejně dát 4000, ale v peněžence mám jak
zjiš´tuji 1500. Tak to se smíchem bere. Béla si kupuje na zítřejší večer
jízdenku do Bangkoku, já na hranice. Z žertu zkouším smlouvat a tak platím
4 místo 6 dolarů.
Za hranicí po škole
Ráno odjíždím minivanem k hranici. Tam znovu narážím na Němce a
Frantíka z Phnomphengu. Čtyři hodiny trčíme na přechodu. Přednost mají ti,
kterí místní celnickovekslácké mafii zaplatí nenápadně úplatek za VIP stamp
razítko cca 200-400 bht. Potěšitelné je, že to značná část Evropanů odmítá a
raději trčí ve frontě. Kurvy zůstaly v Česku. Ostatní míří rovnou do BKK,
já chci ještě trochu poznat thajské malé města, tak se snažím najít nějaký
levný gh v příhraničním městě, jehož jméno si nevybavuji. Město je jedna
velká tržnice. GH se mi zdají drahé a nakonec mě bere k sobě nějaká místní
učitelka, která sice nemluví moc dobře anglicky, ale jinak je milá.
 |
| Thajská celnická mafie |
 |
| Vpravo bílí korupčníci |
Konec
Příloha
Zde po vzoru Markýza De Sade a jeho 120 dnů Gomory končí podrobnější útržky
protože mě to již nebaví psát a stejně doufám, že se nenašel mezi mými známými
žádný úchyl, který by ty blbosti dočetl až k tomuto místu. Dále jen
nadpisy dalších útržků.
Ayuttaya: Bývalé královské město
Zpátky v Zoo na Kao San Road
14 hodin chlastu s Belgičanem
Je mi blbě a hraji si na Miloše Zemana v čínské čtvrti, abych následně
usnul v parku, jak Schwarzenberg.
 |
| Park před královským palácem |
Všichni fotí jen hlavu velkého ležícího Buddhy, přitom zadek má také velký
 |
| Zásadní odhalení: V buddhistických chrámech je to samý Buddha. |
Všichni se chtějí vyfotit tvář největšího ležícího Buddhy.
 |
| Jeho zadek si nefotí nikdo. Přitom je to opravdu velký zadek. |
Thajské školačky rozumí moderní žurnalistice skoro stejně špatně, jako
čeští novináři
 |
| Thajské školačky dělají za domácí úkoly interview s cizinci. Stejně jako většina českých novinářů nechápou, že nejdříve je třeba odpovědi napsat a teprve poté se správně ptát. A že vůbec nejlepší je žádný rozhovor nedělat a odvolat se na zdroj z blízkého okruhu dotyčného, jehož jméno redakce zná, ale nebude ho na jeho přání zveřejňovat. I když tohle jde některým českým novinářům dobře. |
Zmeškaný Check-In
 |
| Na závěr to šlo všechno málem do hajzlu |
V Asii se člověk bojí přejít ulici, aby ho i na zelenou něco
nesrazilo, v Evropě se bojí přejít na červenou i když hodinu nic nejede,
aby ho nepřepadl nadržený fízl
 |
| Frankfurt am Main |
 | |
|
 | |
Zpátky v Hobitíně |
 |
| Opět v České republice |
Závěrečné shrnutí
Některé věci jsou milejší než většina lidí. Mé tenisky šly v zimě
z Hamburku nocí věrně 30 km k Baltskému moři, šplhaly po zasněžené
Šumavě, utíkaly před býky v Pamploně a šlapaly (ha,ha,ha) na horkých
asijských ulicích. Odrovnal je až celodenní déšť ve Frankfurtu. Byly věrnější,
než většina lidí dokáže být dřív, než je k tomu přinucena časem a
gravitací.
To nás přivádí i k závěrečnému shrnutí mého pozorování při výletu v
Asii. Zatímco většina žen to může po třicítce pomalu zabalit, smutně
v zrcadle pozorovat, jak se i navenek mění v rozteklé hašteřivé krávy
a dole sušit, i ti největší volové s pupky po kolena a plešatou hlavou si
mohu dál vesele užívat radostí života a rozkoší prodejného mládí.
A tak nakonec zase všechno dobře dopadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat